Ukrajina a Krym

Kdejaký trapný pisálek se otírá o presidenta Zemana, který "si dovolil" vyjádřit názor, že Ukrajina Krym zpět nedostane a měla by se snažit spíše získat nějakou materiální kompenzaci.

Historie

Krym byl původně obýván divokými Skyty (prehistorii do vzdálenější minulosti pomíjím). Potom přišli Řekové a vytvořili zde kolonie, z nichž řada, byť pod změněnými názvy, funguje dodnes. Po pádu pokračovatele antického Řecka a Říma, Byzance, tuto oblast obsadili muslimové a učinili ji základnou pro svoje kořistnické výpravy na sever, kde žily civilizovanější národy, takže jim bylo co ukrást. Jakmile se v Rusku zkonstituovala centrální moc, stalo se pro ni nutným postupné dobytí černomořského pobřeží a prostor mezi ním a Ruskem, včetně Krymu. Na jeho ovládání Ruskem nezměnila nic ani Krymská válka. Od konce 19. století se Krym stal důležitým systémem vojenských základen, chránících jih Ruska a ruský vliv v Černém moři. Ani bolševická revoluce a následná občanská válka nevyvolaly ve vlastnictví Krymu Ruskem žádné změny.
Za druhé světové války krymští Tataři islámského vyznání masově kolaborovali s nacisty a podíleli se na vyvražďování ruskojazyčného obyvatelstva. Řada z nich se navíc dala zverbovat do nacistické armády. To vyprovokovalo odvetu Stalinova režimu, kdy celá tato populace byla násilně odsunuta na Sibiř a směla se vrátit zpět až dlouho po Stalinově smrti.
Krym "daroval" Ukrajině N. S. Chruščov (sám Ukrajinec) v době totálního zcentralizování SSSR, kdy svazové republiky existovaly jen ryze formálně s reálným postavením pátého kola u vozu. Navíc v sovětském vedení převládala představa, že proces klesání významu národů a republik SSSR bude pokračovat do jejich totálního zániku a vytvoření unitárního SSSR, obydleného unifikovaným a totálně odnárodněným "sovětským člověkem". "U vás doma mluvíte ukrajinsky? Já myslel že váš tatínek je státní zaměstnanec.", vyslechl kdysi jeden můj kolega na stáži v SSSR z rozhovoru dvou studentů.
Neschopnost Ukrajiny po pádu SSSR na Krymu reálně vládnout a prosazovat elementární civilizované zákony nakonec vedla k mohutnému odporu tamního obyvatelstva vůči centrální vládě. Vládu Ukrajiny podporovali islámističtí radikálové, protože slabá a neschopná ukrajinská vláda jim ponechávala volné ruce k tyranizování obyvatel zaváděním "islámského práva", spolu s nepočetnou vrstvou ukrajinskojazyčných státních úředníků a vyšších vojenských velitelů.
Zájem Ruska o Krym byl dán nejen útlakem ruskojazyčného obyvatelstva, hrozícím jeho fyzickou likvidací, ale i prozrazením plánů NATO vybudovat na Krymu raketové základy, schopné zasáhnout balistiuckými a křižujícími střelami s jadernými hlavicemi prakticky celé ruské území. Je třeba v této souvislosti připomenout Karibskou (nebo také Kubánskou) krizi v roce 1962, kdy SSSR rozmístil na území Kuby střely s jadernými hlavicemi, schopné zasáhnout území USA (v podstatě +- do stejné pozice vůči USA jako jaderné střely z Krymu vůči Rusku, jen by letěly nad mořem a ne nad územím jiného státu). Svět se tehdy ocitl na prahu jaderné války, protože USA daly jasně najevo, že na neodstranění těchto raket budou reagovat masovým jaderným úderem.
Z tohoto jaderně strategického důvodu došlo k "infiltračnímu útoku", vyhlášení odtržení Krymu od Ukrajiny a následného (po plebiscitu) připojení k Rusku. Je třeba konstatovat, že Rusové nemuseli plebiscit nijak falšovat, protože ruskojazyčné obyvatelstvo, vcelku pochopitelně, hlasovalo proti zákonům, které by mu bránily hovořit mateřským jazykem. Navíc mělo připojení Krymu k Rusku i značnou podporu mezi krymskými Tatary, protože těm se totálně zajídalo islámské hovadství prosazované náboženskými extrémisty pod fasádou blahovolného nic nedělání ukrajinských úřadů. Islámští radikálové a ukrajinská vojensko - úřednická věrchuška neměli ani společně dostatek hlasů ke zvrácení vůle výrazné většiny obyvatel Krymu.

Současný stav

Nyní je Krym připojen k Rusku. Po sabotážích vodního a plynového potrubí i elektrických vedení a přerušení suchozemských dopravních cest je zásobován po moři a Rusko intenzívně buduje most přes Kerčský průliv, který by měl zajistit přímé napojení železnice, silnic, elektrického vedení i produktovodů na Rusko. Most je ve fázi vysoké rozestavěnosti a je dobré vědět i to, že primitivnější most zde byl postaven již ve 40. letech (stavbu rozestavěli Němci a dokončili sověti), ten byl po poškození ledem v roce 1945 rozebrán, nicméně tato historie ukazuje technickou schůdnost vytvoření této komunikace.
Vyjma islámistických "disidentů" proti danému stavu nikdo neprotestuje, protože si obyvatelstvo připojením k civilizovanějšímu a stabilnějšímu Rusku pomohlo. Kvil islámistických teroristů by nám přitom měl být jasným signálem, že poměry na Krymu se blíží k civilizovaným. A, obávám se, mnohdy civilizovanějším než jsou na tomto poli poměry v EU.
Rusko Krym nepustí, leda po totálním zničení jadernou válkou (která by znamenala i dosti drsné následky pro všechny země NATO, včetně ČR, to by nebylo pár desítek raket od Kima), už proto, že se přesvědčilo o neserióznosti západních politiků, kteří Rusku ještě nedávno "zaručovali" bezjadernost ukrajinského území. Tato neserióznost je příčinou toho, že Rusko nebude ochotné přistoupit na nějaké garance typu "výměny území za ukončení sankcí". Sankce navíc postihují především východní státy EU, západní státy EU a USA je zcela běžně a masívně obcházejí. Navíc sankce vedly k rozvoji vlastní ruské výroby v řadě oblastí, což je stav fakticky ze strategického hlediska žádoucnější než být odkázán na dovoz od potenciálního nepřítele.

Ukrajinská realita

Ukrajinský stát je po Majdanu v totálním rozkladu. Jeho území je v podstatě rozparcelováno mezi lokální oligarchy a kyjevská vláda jen předstírá jakousi autoritu, kterou v reálu nemá. Navíc její jazykové zákony, které silně poškozují národnostní menšiny a ozývají se proti nim protestní hlasy od prakticky všech sousedů tohoto státu, nutně vedou k silné neloajalitě neukrajinských národů vůči centrální vládě.
Dovolím si položit otázku: Jestliže chce Ukrajina vrátit "historické území Krymu", proč by nemohly okolní státy vznést nároky na svá historická území, o která byly připraveny sovětskou agresí za druhé světové války?
.Proč by Polsko nemohlo vznést nároky na území bývalé Haliče, o které bylo připraveno sovětskou okupací od roku 1939?
.Proč by Česko a Slovensko nemohly vznést požadavek na Podkarpatskou Ukrajinu, ukradenou sověty v roce 1945 na základě zfalšovaného plebiscitu?
.Proč by Slovensko nemohlo vznést požadavek na své území (několik vesnic), které sověti ukradli Československu spolu s Podkarpatskou Ukrajinou?
Obávám se převelice, že plebiscity na těchto územích by dopadly vcelku jednoznačně pro jejich odtržení od chcípající a nefunkční Ukrajiny a pro připojení se k civilizovaným státům.
Navíc, kdyby EU nebyla totálně blbá (jakože je), tak by tyto nároky svých členských států podpořila (ne-li přímo vyhecovala), protože by si zajistila příliv EUrohujerského (či alespoň dočasně EUronadšeného) obyvatelstva, které by mohlo (alespoň na nějaký čas, překračující horizont dožití vlády současné EUrověrchušky, řídící se heslem "Po nás potopa") snížit odstředivé tendence ve východních státech. Zejména připojení Podkarpatské Ukrajiny v Česku by mohlo na nějakou dobu pozastavit růst podpory czexitu.

Požadavky na vrácení Krymu se tedy Ukrajině mohou v principu vrátit formou požadavků na území, která historicky Ukrajině nepatřila a byla ukradena sověty. Kyjevská vláda by v celkové bilanci mohla splakat nad výdělkem. Z tohoto širšího pohledu je názor presidenta Zemana velice rozumný a rovná se radě nedráždit hada bosou nohou.