čtvrtek 5. října 2017

Socialismus, nic jiného

Kdysi dávno, na politickém školení za socialismu, jsme se dozvěděli, že existují tři formy socialismu, a to leninismus, maoismus a eurosocialismus.

Eurosocialismus

Eurosocialismus byl podle lektora prosazován v zemích Evropského hospodářského společenství a vyznačoval se trochu odlišným přístupem k politice i ekonomice, nicméně jeho cíle by měly být zhruba stejné, jako cíle těch ostatních dvou.
Pochopitelně, tehdy jsme tomu moc nevěřili a považovali to za součást desinformační kampaně proti západním zemím a jejich zřízení.
V současné době, protože jsme v EU na niž se zcela jednoznačně socialisticky přeměnila EHS (což nám bylo ped našimi obyvateli před referendem o vstupu pečlivě utajováno a mnoho z nich hlasovalo v domění, že hlasují o přistoupení k demokratické a tržní hospodářství provozující EHS, pouze přejmenované), už můžeme vidět, že ten starý politický lektor měl naprostou pravdu. EU je stejně socialistická, jako režim, z něhož jsme se na čas (první polovina 90. let) vzdálili, abychom spadli do žumpy snad ještě smradlavější než ta Husákova. Ne nadarmo mnoho lidí označuje 90. léta za nejkvalitnější dobu svého života.

Socialismus?

Opět jsem už uvedl (a zdaleka nejsem sám, kdo toto konstatoval), že formální vyvlastnění či "znárodnění" výrobních prostředků (popřípadě vyvraždění jejich majitelů, jako v SSSR, Číně nebo nacistickém Německu) zdaleka nemusí představovat jedinou cestu ke státem řízené ekonomice. I to zmíněné nacistické Německo vybilo "jen" židovské podnikatele a rozkradlo "jen" jejich majetek, ostatní podnikatelé byli formálně svobodní, nicméně byli spoutáni, podobně jak je tomu v EU, řadou nařízení a zákazů, která jim stanovovala, co budou vyrábět, kolik toho budou vyrábět, kdo bude u nich pracovat a kolik za to bude dostávat peněz. Stejné poměry panovaly i ve fašistické Itálii. Německo to ovšem dotáhlo až na úroverň středně dlouhých hospodářských plánů, které pouze nebyly (jako sovětské a po válce i naše) pětileté, ale čtyřleté. Nicméně dlouhodobou vizi mělo nacistické Německo již ve 30. letech až do poloviny let padesátých, jak nás o tom mohou ubezpečit školní učebnice z dob protektorátu. Naštěstí pro nás tyto vize padly už o deset let dříve.
Uvedená forma socialismu poskytovala trochu více manévrovacích schopností původním majitelům podniku a jejich managementu, proto byla v zásadě úspěšnější než striktně odshora dolů řízená socialistická ekonomika leninského či maoistického typu. Proto leninsky socialistické státy zkrachvaly, případně se proměnily v totální bídu řízenou režimem s autoritou dozorců koncentračního tábora, jak je tomu v Severní Koreji. Maoistická Čína nakonec nastolila režim, který je blízký onomu eurosocialismu za dob EHS a Rusko se po pádu SSSR po epizodě jelcinovských zmatků touto cestou vydalo také. Oba tyto státy jsou v současné době "tržnější" než současná EU.
Faktem je, že přes výhody výše uvedeného eurosocialismu je tento režim pořád výrazně méně pružný a výkonný než klasická tržní ekonomika, což se projevilo za dob druhé světové války, kdy jak Velká Británie tak i USA dokázaly vydolovat z ekonomiky daleko vyšší kvalitu než nacitické Německo. Dalším případem je Japonsko, které, byť vycházelo z podstatně zaostalejší průmyslové základny než nacistické Německo, dokázalo udržet výkon svého hospodářství podstatně déle než ono.
Na základě uvedené skutečnosti je vcelku bez problémů možné pochopit, proč jsou soudruzi z brusele tak zděšeni z Brexitu. Návrat k čistější formě tržní ekonomiky totiž může Velké Británii velmi výrazně překompenzovat dopad veškerých sankcí a odvet mstivé bruselské věrchušky a Velká Británie se může brzy stát státem s výkonností ekonomiky i životní úrovní na vyšším stupni, než jaké měla tyto ukazatele coby člen EU. S brexitem je dáván do souvislosti i pečlivý výzkum (také ještě ZDE), který jednoznačně prokázal naprosté selhání politiky multikulturalismu. Takový průzkum by ve standardní zemi EU nebylo možno ani zorganizovat, natož publikovat jeho výsledky, podle nichž příslušníci majority považují muslimy za neintegrovatelné, navíc nepřinášející společnosti žádný užitek. Kritizovali také jejich segregování se od majoritní populace, jejich nepoužitelnost v ekonomice a extrémismus. Dožadovali se také toho, aby policie profilovala pachatele podle etnicity.

Základní otázka

Jsem toho názoru, že je třeba si položit naprosto zásdní a základní otázku: "Chceme zpět do socialismu, z něhož jsme se horko těžko na přelomu 80. a 90. let vyhrabali?"
Tato otázka je zásadní proto, že by měla určovat celou naši následující strategii na mezinárodním i vnitrostátním poli.
Pokud na ni odpovíme ANO, v tom případě bychom se měli orientovat na proniknutí do tvrdého jádra EU, měli bychom podporovat politické neziskovky, které nám budou vnucovat neomarxistické hovadství. A měli bychom co nejrychleji konvertovat k islámu, nejlépe rovnou k wahábhismu, protože ten v pozici dominantní ideologie během několika let, maximálně (a se značnou nepravděpodobností tak dlouhé doby průběhu islamizace) pár desetiletí, nahradí neomarxismus.
Pokud na ni odpovíme NE, měli bychom se orientovat na Czexit, na vyhnání politických neziskovek z našeho území, na vyčištění našeho školství a dalších veřejných oblastí od neomarxismu a z něj odvozených ideologií (i za cenu rušení oborů vysokoškolského studia, které představují jen neomarxistické politické školení, případně některých vysokých škol či fakult na nichž takovéto politické vymývárny mozků dominují; diplomy v těchto oborech udělené by neměly být brány jako plnohodnotné vysokoškolské diplomy). Islám bychom měli omezit, jeho šíření postavit mimo zákon a tvrdě trestat. Celkově ve společnosti vytvořit takové podmínky, které by aktivovaly příslušné paragrafy šaríje, definující, že v zemích, kde se nemůže muslim chovat volně dle islámských zákonů, může pobývat jen dočasně a nakonec má povinnost z nich odejít.
Je naprosto nereálné se orientovat na nějakou reformu EU. Ta je z podstaty nereformovatelná, k její reformě nevede naprosto žádná legální cesta. Už jsem tu před několika léty napsal, že jednou z možností vyústění snah o prosazení nějakých racionálních a realitu respektujících reforem může být celoevropská občanská válka. Navíc, pokud by se i náhodou našla nějaká skupina mimořádně osvícených EUroúředníků na pozicích, z nichž by mohlo být teoreticky možné nějaké racionální reformní kroky iniciovat, dopadlo by to stejně jako v SSSR za Gorbačova, který se pokusil o reformu tamního, poměrům v EU velice blízkého, politického a ekonomického systému. Výsledek známe: SSSR to nepřežil a cestou občanských válek (byť ne tak drastických jako v bývalé Jugoslávii) se rozpadl. Něco podobného je ovšem dosti málo pravděpodobné, protože jedinou kvalifikací na EUroúřednické posty je loajalita k EU, převyšující diktát zdravého rozumu (ten, ani vzdělání, naopak EUroúředník nepotřebuje - viz subbiľak Schulz, do nedávna působící na postu "evropského presidenta").

Já za sebe zcela jednoznačně říkám NE. První polovinu devadesátých let minulého století považuji za nejlepší období, které jsem zažil. Následující období potom vnímám jako utahování šroubů, naprosto identické s tím, čeho jsem byl svědkem po nástupu G. Husáka k moci s zahájení "normalizace". O něco takového nemám absolutně žádný zájem.

1 komentář: