Jak je to se zdravostí České republiky?

Objevila se studie, vytvořená jakousi naprosto obskurní organizací, předstírající vědeckost, podle níž je Česká republika jednou z nejnezdravějších zemí na světě. Hned se toho, samozřejmě, chytli ultralevičáci.

Blábol

Nejnezdravější země mají podle tohoto blábolu být:

1. Česká republika, 
2. Rusko, 
3. Slovinsko,
4. Bělorusko, 
5. Slovensko, 
6. Maďarsko,
7. Chorvatsko, 
8. Polsko,
9. Lucembursko,
10. Litva a Spojené státy

Naopak nejzdravějšími zeměmi jsou:

1. Afghánistán,
2. Guinea,
3. Niger,
4. Nepál,
5. Kongo,
6. Eritrea,
7. Malawi,
8. Somálsko,
9. Mozambik,
10. Etiopie

Pokud někdo něčemu takovému věří, tak to znamená, že nemá v oblasti zdraví ani nejzákladnější vzdělání.

Podklady

Podklady ona obskurní organizace nabrala z materiálů WHO, které ovšem ani není s to korektně interpretovat.
Jako kritérium zdraví její "experti" použili konzumaci alkoholu, konzumaci tabáku a obezitu.

Problémovost

Prvním a zásadním problémem je, že konzumace alkoholu a konzumace tabáku nejsou kritérii zdraví, ale kritérií nezdravého či zdravého životního stylu. Obezita se dá považovat za určitý projev zdraví či zdravotního rizika jasko takového, nicméně ani zde není situace úplně jednoznačná.

Alkohol

Problémů s alkoholem je více:

• jako samotná substance má jak pozitivní tak negativní účinky na zdraví
• alkoholické nápoje mají účinky silně modifikované dalšími obsahovými látkami, jak v pozitivním, tak i negativním smyslu
• alkohol je spojen i s některými typy těžké práce, především v horkých provozech
• citlivost na návyk je silně vázána geneticky
• oficiální statistiky jeho konzumace se mohou význanně lišit od skutečné výroby a konzumace (a v reálu se tak i děje)

O tom prvním jsem se realtivně nedávno zmiňoval. Příznivý vliv omerzeného pití alkoholu na kardiovaskulární systém je obecně známý. I druhý bod jsem již zmiňoval - alkoholické nápoje mohou obsahovat jak zdravotně problematické tak i zdravotně prospěšné látky. Přitom ta zdravotní prospěšnost je do značné míry vázána i na hygienický background příslušné země (a jsou takové, kde všechny nealkoholické nápoje jsou spojeny s rizikem infekce).
Alkohol se tradičně konzumuje v některých horkých provozech, byť v poslední době dochází (v souvislosti se zvyšováním jejich kvality) k přechodu na nealkoholická nebo nízkoalkoholická piva. Existence pracovišť tohoto typu může, pochopitelně, konzumaci alkoholu ovlivnit.
Závislost na alkoholu typu gama je geneticky podmíněná, protože ja dána poměry izoenzymů alkoholdehadrogenázy, z nichž některé při své aktivitě současně stimulují produkci opioidů v mozku. Výsledkem je v takovém případě závislost na alkoholu opiátového typu. Tradičně tímto problémem trpí populace, které v historicky dohledné době nepřicházely s alkoholem do kontaktu. Z nejznámějších jsou to Inuité a severoameričtí Indiáni. Jakmile populace začne alkohol vyrábět, těch několik procent rezistentních jedinců je těžce protežováno darwinskými mechanismy a jejich geny v populaci převládnou (u nás téměř z 99 procent). Z tohoto pohledu je porovnávání konzumace alkoholu v zemích s různou genetickou zátěží velmi problematické (řečeno zdvořile).
Oficiální statistiky zpravidla vycházejí z oficiálně vyrobeného a prodaného alkoholu na hlavu. Tyto statistiky jsou narušovány jednak domácí produkcí alkoholu (běžně se vyrábějí medoviny, ovocná a bylinná vína, v poslední době se u nás rozšířilo i domácí vaření piva). Domácí výroba destilátů je sice zakázána, ale jsou státy, kde se to daří dodžovat více a státy, kde je to problém. Některé zdroje uvádějí, že například v Polsku připadá na jeden oficiálně vyrobený litr alkoholu jeden vypálený na černo (viz Pilipjukův Jakub Vandrovec).
Na druhé straně zkreslení opačným směrem provádějí turisté a jiné státem projíždějící osoby.
Dalším zdrojem nepřesností a nesmyslů je skutečnost, že jsou prakticky nedostupné údaje ze států, kde existuje prohibice (např. všechny islámské státy) nebo semiprohibice (typu Švédska) a dostupné jsou naprosto nespolehlivé. I v těchto zemích jsou vykazované údaje o spotřebě alkoholu v podstatě hausnumera.

Tabák

U tabáku platí vyšší míra škodlivosti oproti příznivým účinkům (které existují u některých neurologických chorob). Dalším problémem je neporovnatelnost škodlivosti různých způsobů konzumace i různých druhů tabáku.
Zvela jistě ve státech, kde neexistuje dostatečný dozor či dostatečně silná centrální vláda, nemusí fungovat vládní tabákový monopol a vykazovaná spotřeba tabáku bude číslo dosti bezcenné.

Životní styl

Konzumace alkoholu a tabáku navíc není ani jedna ukazatelem zdraví. Obojí jsou ukazatele životního stylu a se zdravím souvisejí jen volně v kontextu dalších faktorů. Používat je jako dominující či jediný popisovaný faktor zdraví je ukázka totálního diletantství v nejhorším smyslu tohoto pojmu.

Obezita

Obezita je skutečně jedním z antropometrických parametrů zdraví. Dá se jistě stanovovat objektivně i totálně idiotsky.
Mezinárodnímu porovnání navíc překážejí somatotypy, které jsou pro různé populace různě distribuovány (jde opět o genetickou záležitost).
Navíc je známo, že vztah obezity ke zdraví není jednoznačný, protože v některých zemích je obezita spojena s podprůměrným zdravím a je rizikovým faktorem, v jiných je naopak spojena s nadprůměrným zdravím a je faktorem zdravotně protektivním. Toto je dáno vztahem obezity a sociálního statutu, kdy ve vyspělých zemích je obezita spojena s nízkým a v rozvojových s vysokým sociálním statutem. A vysoký sociální statut mnoha souběžně působícími vlivy zvyšuje úroveň zdraví.
Shodou okolností právě v zemích, které z daného "výzkumu" vyšly jako "nejzdravější", je obezita známkou vysokého sociálního statutu a je asociována spíše s pozitivním zdravím.
Dalším problémovým momentem je, že obezita může být definována různě. Respektive definice je jasná: jedná se o zmnožení tukové tkáně. Nicméně můžeme ji detekovat pomocí porovnání výšky a hmotnosti (nejčastěji jako BMI), nebo na základě měření kožních řas a výpočtem nad naměřenými hodnotami (přičemž existuje více metod, dávajících trochu odlišné výsledky), existuje i korekce těchto hodnot na mohutnost kostry. Potom existují i metody bioimpedanční, kdy se měří tělem procházející proud v závislosti na napětí a frekvenci a z naměřených hodnot přístroj spočítá výsledek (výrobci konkrétní algoritmus tají, takže to funguje tak trochu jako černá skříňka a výzkumník ani nemá moc možností detekovat, že mu to háže nesmyslné hodnoty). Opět se hodnoty naměřené různými přístroji (dokonce od téhož výrobce) mohou lišit.
Lze předpokládat, že data z WHO budou v různých zemích naměřena a vyhodnocena různými způsoby a budou ted zatížena i různými chybami. Potom je pochopitelně otázka, nakolik jsou data z jednotlivých zemí porovnatelná.

Nejsem sám, kdo uvedenou zprávu označil za totální fake a dá se předpokládat, že kritických ohlasů na ni se sejde ještě více.