středa 26. dubna 2017

Jaká je EU

EU poněkud (silně) připomíná "živou mrtvolu" na přístrojích, kterou se všichni bojí vypnout.

Historie

Lisabonská smlouva definitivně pohřbila zbytky toho, co nejenže fungovalo, ale dokonce i prosperovalo: EHS. Zatímco EHS stála na ekonomice a její cíle byly ryze ekonomické (a proto také fungovala), EU se postupně přeměňovala na ryze politicko - ideologickou organizaci, jejíž vedení preferuje politické cíle nad ekonomickou výhodností a v řadě případů i nad realitou.
K tušení zlého bylo dost podkladů a indicií už v devadesátách letech, kdy probíhalo "harmonizování" jako příprava vstupu do EU. Toto harmonizování bylo v řadě oborů spojeno s přechodem na EUronormy, více či méně (a v mnoha oborech výrazně) horší co do kvality než původní ČSN a další normy, které u nás platily za předchozí éry.
Znám vícero lidí, kteří se domnívali, že přechod na podstatně méně kvalitní normy v jejich oboru je nějak kompenzován přechodem na kvalitnější normy v oborech jiných. A že tedy byl jejich obor "obětován pro celkové dobro". Neznám ovšem nikoho, v jehož oboru by skutečně došlo k nárůstu kvality. A, pochopitelně, názor, že přechod k EUronormám znamenal celkové zhoršení, se šíří spolu s narůstáním povědomí o poměrech v EU a praktických zkušeností s ní.
Podobné zkušenosti se objevují všude tam, kde lidé přicházejí s EU a jejími institucemi do kontaktu.
Na EU profitují pouze někteří politici a potom pochybní "podnikatelé", kteří by své výrobky a služby nebyli s to na rovném, EUroúředníky nepokřiveném, trhu uplatnit.

Nespokojenost s EU

Nespokojenost s EU dosáhla takových rozměrů, že v případě referenda o dalším setrvání nebo vystoupení (jak se povedlo ve Velké Británii) by v naprosté většině členských zemí došlo k odhlasování konce vztahů k EU. Vedení EU je si toho dobře vědomo, a tak dělá vše podle hesla "Hlavně o ničem nenechat rozhodovat občany!".
Na druhé straně se ovšem celá EU narůstá do krize, z níž existuje výlučně jediná cesta ven, a tou je návrat před Lisabon a patrně ještě i před Maastricht. Tedy v podstatě návrt k veleúspěšné, jen minimálně politické EHS, o níž, tehdy již zlikvidované socialistickými šílenci v Bruselu, se mnoho našich občanů při hlasování o vstupu do EU domnívalo (a byli v tom sofistifikovanou propagandou utvrzováni), že do ní, jen pod trochu odlišným názvem, vstupujeme.

Blecha

"Dvoumilimetrová blecha skočí 40 cm. Kolik skočí dvoumetrová blecha?"
Toto je početní úloha, hodná géniů, zajišťujících výuku na našich školách. Nicméně předpokládám, že i řada absolventů humanitních studií a podobných blábolologií by vypálila, že 400 metrů.
Jaká je realita?
Jestliže lineární rozměry na bleše zvětšíme tisíckrát, zvednou se plochy profilů, od svalů, zajišťujících sílu, až po skelet, zajišťující pevnost, milionkrát. To je jistě krásné. Zdrojem zásadního průšvihu ovšem je, že objem blechy, a tedy i hmotnost jednotlivých jejích částí, naroste miliardkrát. Jinými slovy, na každou část jejího těla bude působit síla tisickrát větší (miliarda dělená milionem). Je to ekvivalent toho, jako kdybychom na nezvětšenou blechu položili závaží o tisíckrát větší hmotnosti, než kolik váží (desetinogramová blecha by tedy dostala přiděleno desetidekové závaží). Pravděpodobně by se pod ním vylisovala jako kytka v herbáři a vůbec by jí nebylo do skoku.
A to jsem, pocopitelně, neřešil skutečnost, že takovéto monstrum by nedokázalo svůj organismus saturovat kyslíkem pomocí vzdušnic. Když na Zemi létaly vážky s rozpětím křídel i přes jeden metr, bylo v pozemském ovzduší kyslíku podstatně víc; v současném vzduchu by se tito hmyzí obři udusili.

Podoba

EU dělá něco podobného:
Jednak se snaží neustále růst, jednak se snaží na sebe přebírat stále více pravomocí, vesměs proti odporu jak občanů, tak i rozumnějších politiků.
Problém spočívá v tom, že s počtem druhů pravomocí i s počtem členských států narůstá složitost vztahů mezi nimi, které by měla EU efektivně řešit, nikoli lineárně, ale dokonce ani kvadraticky nebo kubicky (jako u té nebohé blechy), ale rovnou exponenciálně. Paradoxně EU výrazně poklesne počet úředníků, které by bylo na její zvládání zapotřebí, s každou agendou, kterou se jí podaří sebrat občanům jednotlivých států a jejich demokratickým institucím, protože naroste jejich potřeba s novým násobkem základu o stávající stav. Je pravděpodobné, že pokud by se EU podařilo dostat do rukou všechny pravomoci, o něž neomarxisté na jejích čelních místech usilují, došlo by u ní ke stavu, kdy počet potřebných úředníků by překročil počet jejích obyvatel.
Problémem, pochopitelně, není zhroucení EU jako takové, problémem jsou průvodní jevy, které by ohrozily obyvatelstvo celé EU (imigrační krize je jedním z nich).
EU je ve slepé uličce. Jak bylo uvedeno výše, racionální by bylo vrátit se před Maastricht, udržet vztahy mezi členskými státy na ryze ekonomické úrovni a politické aspekty zcela vypustit. Toto je ovšem racionální řešení, kterého nejsou špičky EU schopny. Navíc by je toto řešení odpoutalo od moci a pravděpodobně by došlo i k restituci trestnosti EUročinitelů na úrovni národních států, z čehož musejí mít mnozí z nich velmi těžké, až nočně můroidní, sny.
Z tohoto důvodu se EU začíná podobat stále více opici, která vrazila packu do díry v kokosovém ořechu, v níž drží pamlsek, dělající návnadu. Mohla by pracku vytáhnout, ale to by ten pamlsek musela pustit. Takže ji nevytáhne a buď zdechne hlady, nebo si pro ni dojdou lovci.
Další přirovnání je ta mrtvola, kterou drží v jakomsi zdání života přístroje, a protože vykazuje jakési obskurní známky míšních reflexů, tak nebude odpojena, dokud tyto zcela nevyhasnou. Až se tak stane, tak se při odřezávání vršku lebky na pitevním stole ozve "Plop!" a všichni v okruhu několika metrů budou ohozeni nevábnou kaší, natlakovanou hnilobnými plyny, na niž se během zbytečné resuscitace proměnil mozek.

Není otázkou, zda se EU zhroutí. Otázkou je, kdy se tak stane a nakolik její předsmrtné i posmrtné křeče ohrozí členské státy, včetně těch, jejichž obyvatelstvo je si skutečného stavu a perspektiv této organizace vědomo.

4 komentáře:

  1. Vidím to stejně. EU je mrtvola v předsmrtných křečích, co kolem sebe sice ještě zdatně kope, ale je jasné, že svému osudu už neujde. Otázkou je, kolik toho ještě dokáže rozkopat kolem sebe a jak moc ošklivě, než bude konečně po ní...

    OdpovědětVymazat
  2. K normám: U automobilových emisí jde zase do druhého extrému, že za chvíli místo motorů budou v autech pouze šlapadla... jak u Flinstounů... jaba daba důůů :)

    OdpovědětVymazat
  3. S tou blechou to je na Pulitzera. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Znám ještě jednu hezkou historku o zvětšování parametrů kvadraticky či kubicky, když se jiný, základní parametr zvětší lineárně:
    Projektantovi předhazovali, že jeho projekt nedosahuje efektivity přírody - podívej se na tvoji televizní věž a srovnej ji s obilním stéblem. Jdi se schovat, příroda tě strčí do kapsy s poměrem výška/mohutnost stěn.
    Na to projektant odpověděl: Umím to také a není to vůbec nic těžkého - dejte mi za úkol vyprojektovat televizní věž vysokou 60 cm a bude mít ty samé parametry :)

    OdpovědětVymazat