Medicína: Umění nebo řemeslo? 12

Jak zjišťujeme zdravotní stav populace

Úmrtnost

Je to trochu paradoxní, ale nejspolehlivějším (a tudíž i velice často využívaným) znakem zdraví populace (tedy nikoli jednotlivce) je úmrtnost.
Jestli někdo je živý nebo mrtvý, to je vcelku jasné, a těch pár jedinců, o nichž se neví, zda jsou v sudu s louhem na dně přehrady, nebo zda loví na Bahamách (či kdekoli jinde) zlaté rybičky, je tak málo, že to se statistikou prakticky nijak nepohne.
Důležitým faktorem je i skutečnost, že data o úmrtích se centrálně shromažďují a tato databáze je (za úplatu) výzkumným pracovištím dostupná v elektronické podobě.
O člověku v databázi se dozvíme následující údaje:

• kdy se narodil
• kdy zemřel
• co bylo bezprostřední příčinou smrti
• co měl za chorobu, která vyvolala předchozí bod
• jaké měl další závažné choroby, které byly vůči jeho úmrtí irelevantní

V naprosté většině případů se úmrtnost vztahuje ke kalendářnímu roku, už proto, že existuje sezónní kolísání úmrtnosti, které srovnávání kratších časových jednotek komplikuje. Zejména, pokud bychom měli z různých oblastí data z různých měsíců, by bylo jejich porovnání mezi sebou dosti problematické.

Standardizace

Prvním krokem, který se musí s úmrtnostními daty udělat, je věková standardizace.
Je to logické: úmrtnost je závislá na věku (z hodnot v dětském věku klesá na nejnižší bod někdy na prahu dospělosti a potom stoupá, přičemž přechází z lineárního do exponenciálního růstu, až v nějvyšších věkových kategoiích se nárůst úmrtnosti zase láme někam k linearitě). Z tohoto faktu plyne, že zastoupeni vyšších věkových kategorií v jakékoli populaci velice výrazně zvyšuje počet úmrtí v ní.
Hrubou úmrtnost, např. v okrese, drsně zvedne zprovoznění většího domovu důchodců pro více okresů (o hospicech ani nemluvě), nicméně by tato akce neměla vést ke zvýšení úmrtnosti věkově standardizované (ten hospic by asi zvedl i tu, pokud by do něj byli opravdu sváženi "na umření" nemocní z okolních okresů).
Standardizovaná úmrtnost je tedy jakési číslo, které nám říká, jaký počet úmrtí za časovou jednotku (nejčastěji za rok) by připadal na populaci dané územní jednotky (ale také třeba profese) tehdy, pokud by měla standardní věkové složení.
Pro porovnání dvou skupin obyvatelstva stačí "přepočítat" jednu skupinu na věkovou strukturu té druhé, při porovnávání např. okresů či krajů se většinou všechny jednotky přepočítávají na průměrnou věkovou strukturu populace celého státu.
Věkově standardizovaná úmrtnost nám tedy je schopna detekovat, zda se někde neumírá víc, než je to normální.
Vzhledem k tomu, že se významně liší úmrtnost mužů a žen, jsou v naprosté většině případů pohlaví analyzována zvlášť.

Střední délka života

Střední délka života se stanoví přibližně tak, ža v každé věkové kategorii se zjistí, kolik z ní je ještě na živu a kolik již zemřelo. Dostaneme tedy řadu čísel, klesajících (a nikoli zcela lineárně) od stovky k nule. Kde tato čísla protnou hodnotu 50 % (většinou se pro to protnutí používá nějaký druh regrese), tak to je věk, kdy polovina z narozených je ještě naživu a polovina již zemřela.
K údajům z úmrtnosti pro tento znak ještě potřebujeme historické údaje o porodnosti, v létech nebo ještě kratších časových jednotkách.
Někteří novináři a popularizátoři mají tendenci tuto veličinu vykládat tak, že "dnes narození občané mají 50% pravděpodobnost, že se dožijí věku tolik a tolik let". Je to v zásadě pitomost, protože do příslušného regresního počtu vstupuje populace jako celek a tudíž až dnes narození budou v onom kritickém věku, bude ta regrese vycházet z úplně jiné číselné řady a protnutí křivky  procenta zemřelých s 50 % bude jinde.
Ještě méně vzdělaní novináři a popularizátoři si uvedený ukazatel pletou s průměrným věkem, což je údaj velice nezajímavý a vůči zdraví populace zcela irelevantní.
Střední délka života (nebo také průměrné dožití) se velice často používá pro mezinárodní srovnávání zemí s různou mírou "štábní kultury" sběru statistických údajů o populaci, protože tento ukazatel je vůči těmto rozdílům dosti odolný.
Průměrné dožití jako takové můžeme pořítat nejen pro věk nula (což je střední délka života), ale pro jakoukoli věkovou kategorii (kdy ignorujeme ty, kdo zemřeli mladší.
Takto vypočtené údaje mohou např. eliminovat pro mezinárodní srovnání dětskou úmrtnost, která je v zemích třetího světa drasticky vyšší než v zemích vyspělých, nicméně ve vyšších věkových kategoriích se střední délka života může i v těchto zemích dostat na vysokou úroveň, někdy i na vyšší, než ve vyspělých zemích (dá se to vysvětlit tím, že kdo dožije dospělosti, má "tužší kořínek").

Věkově standardizovaná úmrtnost i střední délka života ukazují, alespoň u nás, velice podobné výsledky. Když byly srovnávány tyto údaje pro jednotlivé okresy v rámci ČSSR, byly mapky nad nimi zkonstruované velmi podobné.
(pokračování)