"Zradikalizují se" muslimové vlivem protivníků islamizace? 2

(dokončení)

Může vůbec vzniknout mírumilovný islám?

Zcela jistě může, to rozhodně nejsem ochoten popírat, už proto, že si to myslím.
Problém vidím v tom, že v současné době je silně úspěšný islám nemírumilovný. Nositeli islámu v Evropě jsou především radikální a s evropskými civilizačními hodnotami naprosto neslučitelní wahábhisté a saláfisté. Těmito nositeli jsou proto, že se jim dosud prakticky ve všem ustupovalo. Až v poslední době se objevují náznaky toho, že se začínají některé organizace a některé státní orgány v některých státech alespoň nejkřiklavějším projevům jejich aktivit stavět na odpor. Nicméně uvedené projevy odporu jsou relativně slabé a ještě jsou atakovány lidmi, jako je pan Lhoťan (o vyslovených příznivcích islamizace Evropy ani nemluvě).
Uvedené radikální a násilné formy islámu jsou tedy krajně úspěšné, asi jako byl v Německu ve 30. letech silně úspěšný Hitler, kladoucí stále absurdnější a nehoráznější požadavky a využívající ty, kdo ho chtěli "usmířit" jejich plněním, k posílení svých pozic. Norimberský tribunál jasně ukázal, že každý ústupek Hitlerovi znamenal jeho posílení jak vůči méně extrémním názorovým proudům uvnitř nacistického hnutí a strany, tak i uvnitř německé společnosti - mimo samotné nacisty.
Muslimové, stejně jako Němci, nemají prakticky žádnou motivaci opouštět něco, co je spojeno s permanentními úspěchy. Navíc musíme počítat s tím, že mají mozky vymyté daleko více než ti Němci nacismem, z nichž naprostá většina pamatovala relativně civilizované poměry před Hitlerem. To pro muslimy naprosto neplatí, ti mají mozky vymývané celé generace od narození do smrti.
Pokud má vzniknout umírněný islám, musejí uvedené a další násilné formy islámu sklidit totální neúspěch. Neúspěch srovnatelný s porážkou Německa a Japonska za druhé světové války, se vším všudy, i s městy vybombardovanými na drcený cihlový prach, i s těmi atomovými tympány, ukončujícími válečný koncert. A s následnou okupací, nuceným zavedením civilizovaných právních i ústavních poměrů atd.
Druhou možnosti je jakási analogie studené války: Vznik obdoby "železné opony" mezi světem islámu a civilizovanými zeměmi. Islám musí být za tuto linii vytlačen i v zemích třetího světa, které se mu podařilo částečně získat (jak tomu po válce bylo v řadě zemí s komunisty; konec konců, potomkem takto vyhnané komunistické rodiny z Řecka je i pan Konvička). Tato železná opona musí být hlídána vojskem a ošetřena veškerou vojenskou technikou, včetně jaderných min na samotné hranici, i raket středního doletu s jadernými hlavicemi v zápolí, jak to mělo ošetřeno NATO na svých hranicích s Varšavskou smlouvou.
Pochopitelně, musí být zastavena veškerá rozvojová, technická a humanitární pomoc zemím za touto "oponou". Islám prostě musí být spojen s bídou a extrémní politickou nejistotou. Jeho území musí být rozvráceno boji mezi jednotlivými klany a frakcemi, ať už světskými nebo náboženskými (v islámu se to navíc nedá oddělit). Musí se ekonomicky a politicky zhroutit, jako se zhroutila vláda komunistů na konci studené války (nicméně neočekával bych, že se tak stane za pouhých čtyřicet let).
A teprve potom, po desetiletích bídy, utrpení a výjevů přímo apokalyptických, v jejichž průběhu bude jedinou naší starostí zabránit "pachatelům dobra", aby je dojemně, leč současně zločinně, snižovaly, může v proudech islámského duchovna jednak vzniknout nějaká obdoba Petra Chelčického (jeho vystoupení také předcházela desetiletí občanských i přeshraničních válek a drancování země) a, zejména, musí zde vzniknout i  dostatek lidí, kteří by její myšlenky vzali za své a prosadili je v praxi (z tohoto pohledu přišel Chelčický předčasně).
Takže teprve po jednom z popsaných katastrofických dějů (nebo nějakém jim podobném) je reálné, že v islámském světě vznikne síla, s níž bude možno smysluplně jednat a dohodnout, s přijatelnou mírou pravděpodobnosti dodržení těchto dohod, mírumilovné soužití, včetně všeobecné náboženské tolerance (vztahující se i na nenáboženské ideové proudy), jíž zatím nejsou schopni ani ti nejmírumilovněji se tvářící muslimové.

Má cenu vést mezináboženský dialog?

Paní Duchoňová na Britských listech projevuje nadšení nad organizováním "mezináboženského dialogu". Tento dialog je naprosto zbytečný a bezcenný.
Po muslimech (ale též po vyznavačích jakohokoli jiného náboženství) je zapotřebí chtít pouze následující:
Uznat, že

• na světě existují stovky nebo až tisíce různých náboženství a ta jsou, vyjma těch, co provádějí obecně kriminální činnosti (a tudíž je proti nim zasahováno nikoli z náboženských důvodů), zcela rovnoprávná a současně jsou i rovnoprávná se všemi formami ateismu a náboženské skepse
• náboženství je ryze soukromá věc a nepatří nikam mimo byty věřících a prostory, vyhrazené pro náboženské obřady
• náboženství není poukázkou na žádné úlevy z občanských (ale i pracovních) povinností, ani na žádná "nadpráva" oproti vyznavačům jiných konfesí nebo bezvěrcům
• náboženství, budiž to explicitně řečeno, není ani poukázkou na beztrestné páchání kriminálních aktivit

Pokud tento akt uznání proběhne a bude míněn upřímně, vyplyne z toho "samospádem" i likvidace dalších typů incidentů, které představují hlavní zdroj napětí mezi muslimy a ostatními lidmi:

• snahy o prosazení islámu ve veřejném prostoru
• matrimoniální apartheid
• vraždění "odpadlíků" (a další vraždy a zločiny z náboženských důvodů)

a ještě mnohé další, ale vesměs se alepoň částečně odvíjející od výše jmenovaných bodů.
"Dialog" o uvedených bodech je naprosto bezpředmětný:

• S těmi, kdo tyto zásady dodržují, není třeba žádný dialog vést, protože v zásadě neexistují zdroje konfliktů mezi nimi a zbytkem populace.
• S těmi, kdo tyto zásady nedodržují, nemá cenu vést dialog. Nedodržování výše uvedených zásad je explicitním porušením Listiny základních lidských práv a svobod a tudíž i samotné ústavy našeho státu, jíž je tento dokument součástí. Dodržování tohoto dokumentu (a pochopitelně celé škály platných zákonů) je třeba vynutit mocensky.

Dovolím si malé odbočení:
Před několika lety proběhl psychologicko - soociologický výzkum s tehdy šokujícími závěry (alespoň pro samotné výzkumníky, pachatelé dobra to dodnes ignorují; druhá věc je, že třeba takovou slečnu Marplovou by asi tyto výsledky nijak nepřekvapily): Až kolem 80 procent populace (respektive její bezúhonné a společensky nekonfliktní části) přiznalo, že v případě stoprocentní jistoty nedopadení by neměli problém spáchat zločin (a explicitně byly v dotazování uvedeny těžké kriminální zločiny, jako loupež, znásilnění nebo vražda).
Proč nejsou naše ulice džunglí, kde se lidé vraždí, olupují a znásilňují na potkání? Je to proto, že zde funguje státní moc, která do značné míry omezuje onu v tomto pokusu hypoteticky danou "stoprocentní jistotu nedopadení".
Jinými slovy, pokud má společnost fungovat, musí být organizována permanentní pohotovost k represi vůči těm, kdo její fungování ohrožují. Takováto represe se musí stát normou i při vynucování výše uvedených bodů požadovaných po věřících a musejí být potlačeny všechny politické síly a proudy, které se ji snaží nějak omezit. Teprve ona navodí situaci, kdy se bude moci část muslimů nábožensky neutrální společnosti přizpůsobit, a ten zbytek buď zahyne ve vězení, nebo odejde. Žádný "dialog" nic takového zajistit nemůže.

Ještě jeden aspekt "mezináboženského dialogu"

Paní Duchoňová explicitně uvádí "mezináboženský dialog" a jmenuje ve svém článku osoby, náležející do ranku především římskokatolické církve. Považuji za dosti podivné, že si osobuje právo jednat za cca 75 procent ateisticky, agnosticky, apateisticky (atd.) orientovaných občanů, od nichž k podobnému "dialogu" nemá sebemenší mandát. Nedoneslo se mi ani to, že by měla mandát od dalších cca 10 procent naší populace, která vyznává konfese islámem "netolerované".
Jinými slovy, paní Duchoňová a další "dialogáři" jednají s, přinejmenším potenciálním, nepřítelem, aniž by k tomu měli jakýkoli mandát. Takovému jednání se od dob antických (minimálně) říká zrada a s jejími aktéry se, opět od pradávné historie, nikdo nemazlil. Naopak se vůči zrádcům vždy tolerovalo chování, jaké by bylo např. vůči regulérním zajatcům naprosto nepřípustné.
Tito lidé jednoznačně poškozují zájmy většiny občanů tohoto státu a přinášejí jim zcela reálné ohrožení. V tomto duchu by se k nim měla ona potenciálně ohrožená většina občanů také chovat.