úterý 7. června 2016

Sledujme "uprchlíky" o Ramadánu

Jinak striktní Ramadán má jednoznačné a přímo v koránských textech definované výjimky z půstu pro "malé děti", "těhotné ženy", "nemocné" a "ty, kdo jsou na cestách".

Zohledňování Ramadánu

Z výše uvedeného plyne, že různé etické komise ve zdravotnictví, které se snaží "islamizovat" zacházení s nemocnými, jsou naprosto mimo realitu, protože ramadánový půst nemocní explicitně dodržovat nemají. To samé se týká i režimu na školách (přinejmenším nižší stupeň ZŠ, protože devítiletá Aiša byla podle Mohameda už dospělá a on ji mohl po libosti sexovat), který by nemusel, ani při striktním zohledňování islamismu, Ramadán řešit.
Nicméně asi nejzajímavější pro nás v současné době bude chování "uprchlické" populace.
V případě, že se budou dožadovat dodržování ramadánového půstu, to znamená jednu ze dvou věcí:
Buďto jsou radikálnější než sám Mohamed, nebo se cítí v cílových zemích "usazení" a nikoli coby "uprchlíci". Oba tyto případy by měly jednoznačně vést k posílení odmítání "uprchlíků" a ke snaze je co nejrychleji odsunout z evropských zemí pryč.

Širší pohled

Pokud se podíváme na Ramadán z širšího pohledu, tak náboženské půsty (i křesťanské a judaistické) vždy sloužily k vymývání mozků populace. Je dávno známým faktem, že lidé strádající hladem (a případně ještě dehydratovaní) jsou sugestibilnější a manipulovatelnější. Snadno se dají přesvědčit, že se stali svědky zázračné události (proto také k různým zázračným událostem a vidinám docházelo velice často v souvislosti s půsty, hladomory, případně válečnými událostmi, zaviňujícími hladovění). U části křesťanů je celá tato problematika ještě akcentována halucinogenními látkami, které jsou obsaženy v kadidle (protože citlivost hladovějícího mozku na halucinogeny obecně spíše narůstá), takže v období půstu se mohly objevit po mších z této příčiny nejrůznější náboženské vidiny a pocity "zázračna". Není to nic ojedinělého, halucinogenní látky se používaly při náboženských obřadech zcela běžně i např. v Indii nebo v předkolumbovské Americe.
Je zajímavé, že v obou oblastech hrály významnou roli houby.

Indie a hrátky s močí

Do Indie se vozily (asi sušené) plodnice červených muchomůrek (Amanita muscaria), které se žvýkaly za účelem vyvolávání halucinací. Aktivní látkou zde je kyselina ibotenová, která je podobná některým přenašečům vzruchů mezi neurony a udělá v mozku po této stránce "bordel", který se navenek projeví halucinacemi. Existovalo i pro nás exotičtejší požívání této účinné látky: Kněží, kteří se žvýkáním muchomůrek uvedli do transu, měli halucinogenní moč, protože kyselina ibotenová a další ji doprovázející látky odchází z těla močí. Takže věřící pili moč kněží, aby se dostali do náboženského transu také. Potom se v transu udržovali ještě pitím moče vlastní.
Tak trochu to připomíná situaci při začátcích léčby penicilínem, kdy se pacientům zachycovala moč a zpracovávala na další dávky.
Všeobecně přijímaná, leč nikoli exaktně dokázaná, je teorie, podle níž jsou sice všechny euroasijské (a snad se vyskytují i v Severní Americe) červené muchomůrky stejný druh, ale mohou se lokálně lišit obsahem účinných látek a jejich vzájemným poměrem.
Z tohoto důvodu jsou v teplých oblastech Evropy červené muchomůrky sbírány jako jedlé houby (odstraňují se z nich barevné části kloubouku, kde je koncentrace kyseliny ibotenové a spol. nejvyšší). V odborné literatuře bývají citovány události z první světové války, kdy na našem území byl italští zajatci, a ti tyto houby takto upravené běžně konzumovali.
U nás je tato houba přímo "prototypem" jedovaté houby a populace ji zná podstatně lépe než skutečně fatálně jedovatou muchomůrku zelenou (hlízovitou), Amanita phalloides. Pokud je mi známo, tak vyjma excentrických experimentátorů oloupané červené muchomůrky nikdo ve větším rozsahu nejedl. Tu a tam se vyskytne parta mládežníků, kteří ji zkoušejí požívat kvůli halucinacím, a ti ji, pochopitelně, neloupou.
Naopak se v literatuře běžně uvádí (byť lidmi, kteří s tím nemají vlastní zkušenosti), že sibiřské červené muchomůrky jsou jedovatější. Považuji to za možné i proto, že se tam nesbírá jako jedlá houba (třebas i po odstranění barevné části plodnice), přestože přírodní národy naučil hlad jíst kde co. Z Ruska obecně pocházejí i recepty na speciální úpravy, které činí poživatelnými i normálně nejedlé houby, což také kontrastuje s představou, že jsou tam tyto houby jedovaté jen tak málo, jako u nás.
Muskarin, který byl v této houbě objeven jako v první a byl po ní i pojmenován, je zastoupen v červených muchomůrkách málo. Fatální otravy muskarinem způsobuje Vláknice čarvenající a některé druhy strmělek (jiné strmělky jsou zase jedlé a dokonce na seznamu tržních druhů).

Feťák Vinnetou

V pětidílném, nekráceném, vydání asi nejznámějšího díla Karla Maye je Vinnetou charakterizován mj. tím, že ve svém váčku tabák měl tuto drogu promíchanou s listy divokého konopí. Tedy kouřil směs tabáku a konopí, jaká se v rámci marihuanového abúsu tu a tam užívá dodnes. V rámci krácení tohoto díla tato pasáž vždy zmizela. (Existuje kompletní vydání z doby první republiky a v 90. letech vydal jeho reedici Suchánek.)
Nicméně předkolumbovští indiáni "kouřili" listy tabáku (a dalších rostlin), napařované nad žhavými uhlíky, asi jako se u nás ještě před nějakými 100 - 150 lety "vykuřovali" nemocní. Dýmku jako takovou vynalezli snad až Evropané a pokud ne, tak zcela jistě rozšířili znalost tohoto kuřáckého nářadí do těch částí Ameriky, kde před jejich příchodem známo nebylo.
Z hlediska hub jsou asi nejznámější halucinogenní lysohlávky (rod Psilocybe zahrnuje více než sto druhů; halucinogenních, obsahujících psilocybin a jeho fosfátovou sloučeninu psilocin, je snad méně než deset). Konzumovaly se při náboženských obřadech především v Mexiku (Psilocbe mexicana). Je velice zajímavé, že se tam konzumují dodnes. Katolická církev pohotově zahrnula halucinogenní lysohlávky (a další halucinogeny, některé druhy pýchavek a také halucinogenní kaktusy) do liturgického materiálu. Takže současní mexičtí indiáni (viděl jsem film natočený v 80. letech francouzskými etnografy) sedí stejně jako jejich předkové před oltářem a po sfetnutí se lysohlávkami mají náboženské pocity a halucinace stejně jako oni, akorát na tom oltáři nemají nějakého předkolumbovského bůžka, ale pannu Marii, případně nějakého křesťanského svatého (mohl by to být i náš krajan Honza Nepomuckejch, protože jeho kult šířila katolická církev s misijní činností i mimo Evropu).

Z tohoto pohledu není islámský náboženský půst tedy ničím výjimečným. Určitou odlišnost mu poskytují noční orgie, kdy se dohání přes den zameškané, což ovšem fyzický i psychický stav spíše zhoršuje. Dalším problémem je agresivita, s jakou se muslimové snaží prosadit údajné "zohlednění" této jejich zvláštnosti, aniž by oni sami kdy brali sebemenší ohledy na zvláštnosti jiných náboženství nebo nenáboženských ideologií.

Žádné komentáře:

Okomentovat