pátek 24. června 2016

Bitva o Británii - vítězství

V 6.00 oznámily britské volební komise, že napočítaly 16 775 992. hlas pro brexit, což znamená, že bylo dosaženo nadpoloviční většiny hlasů pro odchod a i kdyby všechny dosud nespočítané hlasy byly proti, na výsledku by už nic nezměnily. Hlasy pro brexit navíc přibývaly i nadále, takže konečný výsledek je pro brexit 17 410 742, pro EU 16 141 241, tedy vítězství zdravého rozumu o více než milion hlasů.

Nepomohla ani lidská oběť

Možná se v osamostatněné Velké Británii podaří vypátrat, kdo vlastně může za zavraždění poslankyně Jo Coxové. Nicméně je jasné, že tento akt měl zvrátit pro EUropeisty nepříznivý poměr volebních preferencí. Důležité je, že zřejmě při následných průzkumech lidé nejspíš neříkali pravdu, a ty proto vyšly proti brexitu. Lze se domnívat, že tím byly zachráněny i životy dalších možných či již naplánovaných obětí, které měly zmanipulovat veřejné mínění.

Arogance a blbost

Proti brexitu se obrátil na britské občany "sám veliký" Juncker. Komentátoři se shodují na tom, že jeho arogantní projev, jehož přednes navíc působil dojmem, že je mluvčí opilý, spíše Brity "nahnal do náruče brexitu". Můj medicínský názor je, že si mohl zapomenout vzít nějaké prášky, které ho udržují v provozuschopném stavu. Něco takového by, vzhledem k turbuletní politické situaci, kterou zjevně nezvládá a není na ni ani nijak stavěný a trénovaný, nebylo nic nemožného. Včetně toho, že Britům explicitně řekl, že Cameron dostal všechny výjimky, které pro setrvání velké Británie v EU dostat mohli, a že si dále mají na... (asi to řekl slušněji, ale ten smysl to mělo). Vzhledem k tomu, že uvedené výjimky byly tak nicotné, že se o ně kampaň proto brexitu vůbec neodvažovala opřít, muselo toto prohlášení zapůsobit silně repelentně.
Nedostatek hlasů proti brexitu ve velkých městech i samotném Londýně mohl zavinit i proEUnijní Sadiq Khan, první muslimský londýnský starosta (něco jako Klement Gottwald, první dělnický president) když s aroganci a hovadstvím, plně charakterizujícím etnikum, z něhož pochází, zakázal v londýnských autobusech reklamy s po muslimsku nezahalenými ženami. Čímž předvedl názorně, jak vypadá multikulturalismus v pojetí podporovatele EU. Část čtvrtí Londýna a dalších velkých měst poté hlasovala pro brexit, případně hlasů pro setrvání bylo málo, aby převýšily hlasy z jiných volebních obvodů.

Obavy

Přiznám se, že jsem měl po posledních předvolebních výzkumech obavy, protože zavržení brexitu by znamenalo zlikvidování jedné z posledních (ne-li vůbec poslední) šancí na civilizovaný a nenásilný zánik EU.
EU je zcela jednotnačně nereformovatelná, nehledě k tomu, že neexistuje reforma, která by z této fašistoidní diktatury udělala demokratickou organizaci. Muselo by se provést (podle některých komentátorů) něco daleko hlubšího: transformace. Tohle je ovšem dosti nereálné, protože v centru této organizace jsou významné a mocné síly, které něčemu takovému budou bránit a mají k dispozici prostředky, aby tuto obranu vedly v podstatě do nekonečna.
I kdyby přišel nějaký EUrogorbačov, neměl by sebemenší šanci uspět s přetvořením EU na něco vhodného pro normální lidské žití. Konec konců, i ten Gorbačov, který měl v podmínkách SSSR daleko větší pravomoci, nakonec neuspěl a jeho zásluhou je pouze to, že se SSSR rozpadl vcelku civilizovaně a nenásilně (v porovnání třeba s bývalou Jugoslávií).
Z tohoto důvodu jsem měl obavy, že bruselské centrum je již příliš silné, aby se dalo porazit demokratickými prostředky (jak signalizovaly např. rakouské presidentské volby), a že zánik EU bude představovat krvavou agónii, v jaké zanikala její předchůdkyně, nacistická "Třetí řiše".
Pravděpodobně svou roli sehrálo i to, že hlasování probíhalo ve Velké Británii, kde je velmi silná demokratická tradice, takže si jen málo komisí dovolilo nějakým způsobem měnit či falšovat volební lístky. Že by se to nikde nedělo, o tom si nedělám žádné iluze. Bylo by docela zajímavé mít po ruce někoho vševědoucího, kdo by nám řekl, nakolik je vítězství antibrexitu ve velkých městech dáno skutečným hlasováním a nakolik vysokým podílem přistěhovalců, kteří britské tradice politické férové hry prostě nemají zažité. Bylo by také zajímavé vědět, nakolik se na výsledku podílí i fakt, že řada zastánců brexitu používala k vyplnění hlasovacích lístků pera a propisovačky místo ve volebních místnostech přidělených tužek.

Co dělat?

Je pochopitelně třeba neusnout na vavřínech.
Jak praví známé přísloví, kobyla nejvíc kope, když chcípá.
Nyní se bruselská věrchuška bude snažit omezit nebo zcela zrušit demokracii ve zbývajících státech. To už ovšem dělá, nicméně nyní to zcela jednoznačně bude činit naprosto otevřeně. Skřeky proEUnijních fašistoidů na Britských listech ukazují, že byla vytyčena strategie stzavět občany do pozice nesvéprávných blbců, kteří, když je jim dovoleno o něčem rozhodovat, se vždy rozhodnou špatně.
Bude nutné využít zbytky demokracie k vytvoření co nejlepších podmínek pro další atakování EU. Lze ocenit vystoupení paní Marine Le Penové, která velice krátce po vyhlášení výsledků vyhlásila požadavek na podobné referendum ve Francii (průzkumy zde ukazují až 70 procent hlasů pro odchod). Podobně se vyjádřil i Matteo Salvini, předák italské Ligy severu.
EU se zcela jistě dále zkompromituje tím, jak "programy", utlumené a odložené v souvislosti s referendem ve Velké Británii, budou urychleně přiváděny do realizace. Ti, kdo si je vylobovali, zcela jistě netrpělivě poskakují, aby užuž začali sklízet plody své lobbystické "práce" i případných "investic" do rozhodnutí EUroúředníků.
Čeká nás vnucení varných konvic, které nebudou vařit (aby byly "ekologické") a netopinkujících topinkovačů. Blíží se na nás i restrikce v oblasti výživy, patrně nám budou různými pseudovědeckými argumenty vnucovat veganství či hnusy, co pojídají muslimové. Bude snaha "pečovat o naše zdraví" postupy, přípomínajícími "péči", kterou chovancům věnovali dozorci v Osvětimi.
Je třeba se připravit na to, že, podobně jako ve druhé světové válce, bitva o Británii neznamená konec války, ba ani její obrat, ale jen signál toho, že není vše ztraceno a že má cenu dál bojovat, protože boj není stoprocentně beznadějný.

Faktem ovšem je, že Velká Británie bude pro nás, podobně jako pro generaci mých rodičů, majákem svobody na prahu fašistoidy okupované Evropy.

1 komentář:

  1. Vidím výsledek hlasování o brexitu jako světélko naděje do budoucna.

    Kdyby ti šašci v unijních orgánech za něco stáli, měli by se teď, kdy je ještě čas, chytit za nos a zkusit s tou jejich zatracenou neobolševickou odpudivou organisací zkusit udělat něco v tom smyslu, aby se její deficit demokracie významně posunul k normálu. Obávám se ale, že spíš začnou vztekle „tlačit na pilu“ v původním kurzu, čímž to ale oproti vlastnímu přání pohřbí ten jejich unijní „projekt“ nejspíš o to rychleji. A bude to tak nejspíš dobře, nevěřím na reformu unie. Věřím na její rozpad a pak až následný pokus o vytvoření něčeho smysluplného, založeného především obchodně a na společné obraně. Nic víc netřeba, ať si jinak každý dělá co chce.

    OdpovědětVymazat