Kauza Šarapovová

Tahle kauza má více aspektů a je třeba se zabývat všemi, jinak z jejího hodnocení vznikne zcela nutně naprostá pitomost (jako je většina textů, které o ní na internetu můžeme číst).

Sport a zdraví

Existují hlasy, říkající něco v tom smyslu, že "je naproto nemožné, aby sport natolik poškozoval zdraví, aby bylo nutno brát nějaké preparáty na jeho posílení".
Tohle je nesmysl. Sport je vesměs ekvivalentní těžké fyzické práci, srovnatelné s prací v dolech nebo kamenolomu. I sporty "lehké" (napadá mě třeba stolní tenis) jsou podmíněny co do výkonnosti silovým cvičením v posilovně, které si s výše uvedenou prací nezadá. Dokonce i někteří šachisté posilují, a to proto, aby se jim při sezení na turnaji nebortila páteř a nerušila je tím, že "dává o sobě vědět". Sportovní námaha je ještě akcentována u řady sportů (a týká se to i toho tenisu) silně nerovnoměrným zatížením pohybové soustavy a dá se brát jako ekvivalentní práci ve vynucené poloze, která je opět, při stejném energetickém výdeji, brána jako horší než práce v poloze přirozené a v situaci, kdy je možné polohy u práce střídat.
Při sportu běžně vznikají mikrotraumata na úrovni tkání a další poškození (nebo alespoň abnormality) nacházíme jak na úrovni buněk, tak i jednotlivých enzymatických systémů.
Vrcholový sport už dávno nemá nic společného s antickým ideálem harmonického rozvoje těla i ducha. Je to těžká, organismus bezohledně poškozující, námaha.
Rovněž už dávno neplatí amatérskost ve sportu. Přes veškeré formální překážky se sport v podstatě zprofesionalizoval; pouze chybí u sportovišť "píchačky", které by tuto skutečnost zjevně reflektovaly. Toto konstatování souvisí s výše uvedeným tím způsobem, že na sportovce a jejich zdraví by se mělo hledět jako na pracující a jejich zdraví. Přitom řada sportovišť by se při dovedení uvedené myšlenky do důsledků musela stát rizikovými pracovišti a mnohé z toho, co sportovce po zdravotní stránce trápí, by se mělo ocitnout (pokud to tam není už v jiné souvistosti) na seznamu nemocí z povolání.

"Neférová" regenerace

Některé hlasy, obhajující zakázanost příslušného preparátu, argumentují tím, že poskytuje neférovou výhodu zajištěním možnosti rychlejší regenerace celého organismu.
Problém vidím v tom, že regeneraci zajišťuje řada látek, včetně běžných složek výživy. Pokud bychom to vzali ad absurdum, mohli bychom sportovcům zakazovat i jíst a pít, protože i to vede k "neférovému" urychlení regenerace jejich organismu proti těm, kteří něco takového nedělají.
Můj názor je, že se v této kauze provalila na veřejnost velmi nemoudrá, či spíše zlovolná, snaha otevřít Pandořinu skříňku (či spíše další Pandořiny skříňky, protože mnohé již otevřeny v této oblasti byly) se zákazy preparátů, které jsou irelevantní vůči vlastnímu výkonu, jen nějakým způsobem ovlivňují zdraví sportovce. Zakazovány jsou preparáty, které jsou naprosto běžně k dostání v lékárnách a bez lékařského předpisu. Paradoxně je dnes zdraví sportovců ohroženo tím, že se nemohou léčit adekvátním způsobem i při naprosto banálních chorobách.
Když to přeženu, tak by se mohl na seznamu zakázaných látek ocitnout i mléčný cukr v pilulkách, podávaný s příslušným sugestivním nábojem tak, aby měl výrazný placebo efekt (hypnóza se už kdysi na sportovcích i zkoušela).
Jsem toho názoru, že skutečně existuje skupina nebezpečných látek, které by se sportovcům podávat opravdu neměly, ale že to, co mají soudruzi z dopingových komisí nadefinováno, je daleko za hranicí jakéhokoli rozumného vymezení takovéto skupiny.

Antidopingová komise má právo ...

Je mi líto, nemá. Zcela jistě byl na začátku antidopingových aktivit pozitivní záměr (ale ten měl v podstatě i Hitler, či alesapoň úspěšně předstíral, že ho má). Zcela jistě docházelo k náhlým úmrtím sportovců během výkonu nebo krátce poté, jejichž přičina byla vysvětlitelná a někdy i prokazatelná používáním stimulujících, případně negativní signály z organismu potlačujících, látek.
Problém spočívá v tom, že v současné době se z antidopingu stal obrovský a výnosný byznis, který mj. potřebuje zakazovat stále další preparáty, nikoli proto, že by byly nějak zdraví škodlivé nebo nějak ovlivňovaly výkon (zde pomíjím ovlivnění na úrovni vypití sklenice destilované vody). Do toho byznisu jsou pochopitelně zapojeny i farmaceutické firmy, vyvijející stále nové preparáty, které by antidopingové testy neměly odhalit (alespoň nějakou dobu). Nedivil bych se ani tomu, kdyby mezi výrobci dopingových preparátů a antidipingových testů existovala nějaká dohoda typu "ten a ten preparát bude zjistitelný až za xxx let, aby se jeho výroba vyplatila". Mnohdy totiž obojí vyrábí ta samá firma, případně firmy sice různé, ale se vzájemnými ekonomickými vazbami.
Existují navíc i neodhalitelné dopingové techniky, jaké se provalily po roce 1989, kdy se ukázalo, že někteří trenéři "tábora míru a socialismu" své svěřenkyně sexovali, aby jim zvedli hladinu pohlavních hormonů. V některých případech i otěhotňovali (aby jim hormonální průplach zastavil růst postavy blízko optimální tělesné výšky pro daný sport). A dělo se tak údajně často i u sportovkyň nezletilých. A nemám sebemenší pochyby o tom, že v jiných "táborech" se dělo to samé, nebo alespoň věci ekvivalentní.
A, mimochodem, když jsme u těchto věcí: Řada sportovkyň má poničené zdraví z toho, že braly anabolika odvozená od testosteronu. Přitom by jim stejnou službu poskytly i preparáty s estrogenní aktivitou, navíc do jisté míry "maskovatelné" jako hormonální antikoncepce. Komerční preparáty (dokonce nesteroidní) jsou na trhu již desítky let. Když se jimi vykrmuje dobytek, neexistuje důvod, proč by se jimi nemohly vykrmovat sportovkyně. Nicméně nikdo neměl o sportovkyně a jejich zdraví alespoň takovou míru snahy, aby se jim něco podobného poskytlo - sportovní byznis má prostě ke sportovkyním asi stejný vztah jako řezník ke kusu masa na výrobní lince.
Na dveře nám zcela jistě "klepe" geneticky editovaný sportovec. IMHO hudba tří čtyř následujících desetiletí.
Problém dopingu zcela jistě akcentuje i to, že se v antidopingu stačily nakumulovat i patologické "zakazovací" osobnosti, kterým definování stále striktnějších a absurdnějších zákazů a nařízení (pochopitelně s tím, že se jedná o "dobro, které jen blbec nedokáže pochopit a ocenit") poskytuje uspokojení jejich patologických choutek. Dostat je pryč s příslušných institucí bude větší problém než Popelčino přebírání máku a popela. Dalším problémem je korupce, protože se běžně stává, že antidopingové organizace u nezávislých soudů svou při prohrají. IMHO by tyto instituce měly být zcela zrušeny, nebo alespoň upozaděny tím, že budou zcela ignorovány.
Navíc je zde pořád ono zmíněné tartuffeovské předstírání, že sport je amatérský, že rozvíjí tělo a ducha, a že pozitivně přispívá ke zdraví.

Jak z toho?

Domnívám se, že je nutno přestat s tím, o jsem výše uvedl jako poslední věc. Je třeba jasně přiznat, a to se všemi důsledky, že sport je prostě sice atraktivní, ale práce se vším všudy. Že sportovci nejsou amatéři, kteří nějakým zázrakem získali sponzoring a občas si přilepší finančním benefitem spojeným s výhrou nějaké ceny. Jedná se o těžkou, zdraví a život (alespoň v některých případech) ohrožující práci, která je placena od výkonu, případně za paralelní práci coby reklamního média. Je třeba otevřeně přiznat, že jde o jakousi moderní obdobu gladiátorů, nemající nic společného s reálnými možnostmi reálného člověka.
Dopingem ve sportu bychom se měli zajímat asi na stejné úrovni, jako se u něj zajímáme třeba u horníka, nebo skláře či hutníka. Případně i toho soudce nebo prokurátora, protože řada z nich (toto povolání k tomu totiž významě přispívá) má návyk na analgetika - antipyretika, případně trankvilizéry (protože musejí být v daný den a hodinu bez migrény, i kdyby těch Alnagonů měli sežrat celé plato na ex).
Jsem toho názoru, že "zakázané látky" by měly končit tam, kde začínají látky běžně v medicínské praxi preskribované, o látkách dostupných bez předpisu ani nemluvě. Přičemž by měl existovat nějaký "pozitivní výběr", tj. co je povoleno v jedné zemi (nebo rozumně nadefinované menšině zemí) bude povoleno všem sportovcům na daném turnaji. Aby nebylo možné korupčním zákazem určité látky v nějakém banánistánu její použití zablokovat a ovlivňovat tak výsledky.
Dokážu si rovněž představit, že turnaj (jakéhokoli sportu) bez jakýchkoli, nebo jen s velice rozumnými, antidopingových omezení, by byl divácky stejně atraktivní jako ty současné. Možná i ještě atraktivnější, protože vítěz by byl opravdu tím, kdo vyhrál, nikoli tím z nejlepších, kterému (náhodou?) vyšly negativní dopingové testy a který během sportovních aktivit nijak nezářil.
Rusko je IMHO dost silnou zemí, aby takovéto turnaje v některých  sportech začalo pořádat a tím moc antidopingových šílenců pořádně nalomilo. Přitom kauza Šarapovová by se k nastartování podobné iniciativy docela hodila.