Když píše o historii levičácký extrémista...

Soudruh Hekrdla na webu První zprávy patřičně projevil svou fatální neznalost historie. Do svého blekotání o tom, jací jsou Češi rasisté (zejména vůči těm ubohým a mírumilovným muslimům), a jak vlastně nepatří do civilizovaného světa, zapojil větičku: "Zatímco maniak Konvička se děsí Eurábie jako se vídeňský maloměšťák 17. století děsil Turků,..."

Kdyby byl soudruh vzdělaný alespoň na úrovni osnov dějepisu pro základní školu, tak by věděl, že Vídeň byla Turky obléhána dvakrát. Poprvé to bylo krátce poté, co po prohrané bitvě u Moháče zahynul Ludvík Jagelonský, a na český trůn usedl manžel jeho sestry Anny (ano, té Anny, pro kterou byl postaven jako letohrádek Belveder).
Uvedené první obléhání (1529) nakonec skončilo fiaskem útočníků kvůli podzimním plískanicím, které na teplo zvyklí Turci nedokázali snést, mřeli po stovkách a tisících a jejich špatná fyzická kondice se podílela i na úspěšném odražení jejich posledního zoufalého útoku na vídeňské hradby. Do jisté míry se vnucuje analogie s mřením invadorů, "ubohých uprchlíků", poté, co na tlak občanů i rozumnější menšiny politiků byly zavřeny hranice a džihádisté převlečení za uprchlíky přestali být do zemí EU pouštěni.
Toto obléhání také inspirovalo amerického spisovatele Tima Powerse k románu "Stáčení temného piva".
Prakticky celou následující dobu panoval mezi habsburskou monarchií a Turky válečný stav, jen tu a tam přerušovaný časově omezeným příměřím, které Turci často porušovali. Takže celých prvních osm desetiletí 17. století byla hrozba napadení Vídně Turky naprosto reálná, což se ukázalo v dekádě deváté, kdy Turci (1683) znovu oblehli Vídeň.
Město zachránilo spojené vojsko křesťanských mocností, v němž dominoval polský král Jan III Sobieski. V bitvě, která uvolnila Vídeň z tureckého obležení, bojoval proti Turkům mladičký princ Evžen Savojský, který následně strávil většinu své vojenské kariéry na frontíru s islámem (byť byl občas převelen i na další bojiště).
Pochopitelně, ani před obléháním Vídně, ani po jejím vyproštění z obklíčení, turecká hrozba nebyla zanedbatelná. Turci neustále útočili na habsburskou monarchii a sousední státy. Obležení Vídně se klidně mohlo po nějakém větším neúspěchu na balkánských bojištích znovu zopakovat. Hranice Turecka byly kousek od nynějších hranic Maďarska se Slovenskem a Rakouskem. V Miškolci existují termální lázně se zatopenými jeskyněmi, které byly původně harémem jednoho z tureckých místodržitelů. Toto město, kousek od hranic Slovenska, už měli Turci jako bezpečné zázemí. Na jihovýchodě Slovenska jsou oblasti, které Turci opakovaně léta okupovali. Bratislava byla po většinu té doby hlavním městem Uher, protože Budín (jehož spojením s kupeckou Peští posléze vznikla Budapešť) byl obsazen Turky.
K dalšímu obléhání Vídně nedošlo jen díky permanentnímu válečnému úsilí Rakouska a v počátku následujícího století i proto, že proti Turkům v té době velel jeden z nejgeniálnějších evropských vojevůdců své doby, který dokázal mj. svést a vyhrát útočnou operaci proti dvojnásobné turecké přesile (vyproštění Petrovaradinu 1716), zmíněný princ Evžen Savojský. Až po sérii vítězných válek se podařilo někdy v polovině 18. století stabilizovat hranici s Turky zhruba na linii nynější hranice Maďarska s Rumunskem a bývalou Jugoslávií, což výrazně snížilo nebezpečí nájezdů tureckých harcovníků do okolí Vídně.
Turecká hrozba byla natolik silná, že i znepřátelené evropské státy tolerovaly svým začínajícím důstojníkům dobrovolnictví v rakouské armádě na turecké frontě a respektovali zde vytvořenou vojenskou kariéru. Vedlejším efektem tohoto jevu bylo, že v následujících vnitroevropských válkách proti sobě často bojovali důstojníci a generálové, kteří se osobně znali a respektovali. Vedlo to mj. ke zlidštění podmínek ve válce i při zacházení se zajatci i civilním obyvatelstvem.
Čili minimálně od bitvy u Moháče (1526) až do druhé poloviny 18. století byly útoky Turků směrem na Vídeň zcela reálné a dva takové se rovněž v tomto období odehrály. Výpady záškodnických jednotek, které sice samy město ohrozit nemohly, ale běžně vraždily a loupily v jeho nedalekém okolí, reálnost tohoto nebezpečí jen podtrhovaly; některé z těchto akcí se navíc daly považovat za průzkum bojem. A vídeňští měšťané tedy měli plné právo se po celé 17. období obávat jak méně pravděpodobného útoku na samotné město, tak i pravděpodobnějších útoků na své usedlosti v jeho okolí, případně setkání s tureckými harcovníky při cestách po okolních komunikacích.

Pochopitelně, tento blábol by snad ani nestál za komentář. Ale odolejte tomu, když proislámský a promultikulturní soudruh předvedl tak nádhernou sumu hlouposti a neznalosti školského dějěpisu! Navíc perfektně ukazující úroveň znalostí, s jakou se tito soudruzi odvažují kritizovat lidi podstatně vzdělanější (a dokonce v jejich oboru), než jsou oni sami. V této souvislosti věnuji pietní vzpomínku i soudruhu Čulíkovi s jeho "Orleánsem, rodištěm panny Orleánské", o čemž jsem už psal.
Opět se ukázalo, že z humanitních oborů vycházejí pologramotní hlupáci, kteří neznají ani základy své odbornosti, zato jsou napěchováni bohorovnou arogancí a hlubokým přesvědčením o své hypervzdělanosti a neomylnosti.
Druhou možností ovšem je, že dotyčný pán tuhle historii velice dobře zná, a že spoléhá na to, že ji nezná alespoň část jeho čtenářů.
Ať platí ta nebo ona varianta, v každém případě je citovaný článek naprosto perfektní ukázkou "kvality" proislámské sluníčkářské propagandy, vedené buď pologramotnými blby nebo drzými lháři, což je logické, protože nic pozitivního než blbost nebo vědomá lež se prakticky o islámu uvést nedá.