Neb raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Na počátku našeho národního obrození byl vztah k Rusku a Rusům daný tím, že se jednalo o jediný slovanský národ, kterému se podařilo udržet státnost, a nebyl znepokojovaný rizikem násilného odnárodnění nebo zgenocidování. Vznikla naivní představa, že pod vládou ruského panovníka by bylo slovanským národům lépe, než pod vládou německo či maďarskojazyčnou. Tuto představu vyjadřuje i v úvodu citovaná Kollárova znělka.
Proruské síly osvěžil i kontakt s ruskou armádou v době napoleonských válek, kdy si car Alexandr I přijel ke Slavkovu pro výprask. Ruská vojska přes nás táhla ještě v souvislosti s porážkou Napoleona v Rusku. V našem sousedství se odehrála "bitva národů" u Lipska (některé šarvátky s ní související se proběhly i na našem území). A ruská okupační vojska přes nás táhla i po finální porážce Napoleona u Waterloo.
Ruština byla i jedním ze zdrojů, z nichž tvůrci novodobé češtiny brali slova buď jako náhradu za ta, která se během útlakem vyvolaného úpadku jazyka ztratila, nebo která se ze stejných důvodů nemohla vyvinout. V oblasti ruského pravoslaví se také zachovaly některé legendy a letopisy, které mají co říci k našim nejstarším kulturním, náboženským i politickým dějinám, které se římskokatolická církev snažila vymazat z paměti národa (už "prolatinský" Kosmas obsahuje falsifikace a řadu významných událostí zamlčuje).
Jakmile ovšem naše kontakty s Ruskem zesílily, zavládlo naopak zděšení ze zoufalé míry zaostalosti a naprosto šílených materiálnách podmínek, v nichž ruský národ žije (přetrvávající nevolnictví a i po jeho zrušení další rezidua feudalismu). Zkušenost sousedních Poláků (po likvidaci Polska a jeho rozdělení mezi Prusko, Rusko a Rakousko) ukázala, že národnostní útlak v Rusku probíhá i proti "bratrským" slovanským národům.
Rusko se ovšem naopak snažilo "panslovanské" tendence podporovat, protože chápalo slovanské národy jako trojské koně, zaměřitelné proti jeho potenciálním nepřátelům. Nejvíc ovšem získalo aktivitami na náboženském principu. Nejúčinnější byly jeho "námluvy" se Srbskem, kterému se s (mj.) ruskou pomocí podařilo vymanit z pod osmanského jha a obnovit svou státnost. Na náboženském principu fungovala i pomoc Řekům, opět završená úspěšným oddělením se větší části Řecka od osmanské říše (nepodařilo se osvobodit maloasijskou část Řecka).
Je dobré si uvědomit, že uvedené konstatování o zaostalosti Ruska platilo v dobách Karla Havlíčka Borovského, tedy kolem roku 1848 a posléze. Pak se situace začala měnit tím způsobem, že Rakousko - Uhersko pod vládou Františka Josefa I, trápeného senilní demencí snad již od puberty, se začalo pozvolna propadat do politického i ekonomického marasmu, zatímco v Rusku proběhly potřebné reformy, které je nasměrovaly na cestu k moderněji pojatému státu.
O politické změny v Rusku se zasadil především car Alexandr II, jehož reformy do jisté míry "stínovaly" se zpožděním necelé stovky let reformy mariatereziánské a josefínské. Tím si také vysloužil nehynoucí nenávist levičáckých revolucionářů (brali ho jako zdroj rizika, že zlikviduje "ostny útlaku" a tím demotivuje lid od provedení revoluce). Ti jej také z tohoto důvodu zavraždili. Jeho syn některé reformy, mající zjevně negativní dopad (Alexandr II byl v podobné situaci jako Josef II a snažil se "pospíchat, co to dá") zrušil či modifikoval, nicméně nastoupený trend osvícenského absolutismu pokračoval a pokračoval do jisté míry i za jeho syna Mikuláše II, byť ne dostatečně rychle, čímž se vytvořil prostor pro revoluci.
V důsledku uvedených reforem se Rusko stalo státem s relativně velkým potenciálem uplatnění pro schopné lidi, včetně pocházejících ze západní a střední Evropy. To bylo akcentováno i "panenskou" základnou surovinových zásob na Sibiři a dalších přírodních zdrojů. Zrušení nevolnictví vytvořilo i masu potenciálních pracovníků. Je znám případ H. Schliemanna, který právě v Rusku "nadělal peníze", posléze věnované na nalezení a vykopání Tróje. Do Ruska v té době směřoval i proud emigrantů z Čech, kteří v některých oblastech vytvořili téměř souvislé osídlení. Mezi pozdnější představitele tohoto proudu patřil i známý Jan Welzl, který coby emigrant z Rakouska - Uherska prožil třicet let na Novosibiřských ostrovech a procestoval i další země v severní polární oblasti. V Irkutsku byl starostou v době výstavby města po ničivém požáru 1879 český imigrant (nepodařilo se mi na internetu dohledat tuto informaci, kterou mám od místních průvodců). Faktem je, že Irkutsk má mnohem "městštější" a evropštější charakter než třeba Moskva.
Pravoslavná církev je na jedné straně významným faktorem zaostalosti populace, na straně druhé ovšem zajišťuje do určité míry významnější postavení žen (v některých pravoslavných sektách se uplatnily i jako duchovní vůdcové). Důležité je, že pravoslavní kněží (vyjma biskupů) mohou být před svěcením ženatí (a ženatí i pak zůstanou), takže popové mají blíže k běžným problémům rodinného života než v celibátu žijící kněží katoličtí (asi jako kněží protestantští).
Rusko sehrálo zcela jistě významnou a pozitivní roli v souvislosti se vznikem legií a legie v Rusku byly nejpočetnější a slavily nejvýznamnější úspěchy, včetně úspěšného střetu s bolševickými povstalci.
(dokončení příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat