Hampl, nebo Mach? - Losna, nebo Mažňák?

aneb musí být svoboda skutečně bezbřehá?

V současné době se objevuje rozpor v chápání svobody. Ten je, nomen omen, velmi dobře viditelný v rozkolu, který postihl stranu Svobodných. Její vedení v čele s P. Machem prosazuje "svobodu za každou cenu", proto se odmítá účastnit aktivit, které by např. omezily "svobodu vyznání" muslimů. Oproti tomu křídlo Svobodných, reprezentované sociologem P. Hamplem, by rádo vidělo orientaci strany na spolupráci s Blokem proti islámu.
Tento rozpor ukazuje určitou dvojakost svobody.
Ať si vezmeme jakékoli definice svobody, potom musíme, chtě nechtě, při jejich logickém domýšlení dojít k závěru, že svobodný mohl být maximálně tak Robinson Crusoe na svém pustém ostrově, a to do chvíle, než zjistil, že tam zajíždějí páchat své orgie kanibalové. Svobodný byl třeba i Alexander Selkirk (jehož předlohovost vůči Robinsonovi je sporná), ovšem s tím, že pokud si potřeboval zatančit či zasexovat (kteréžto problémy svého hrdiny D. Defoe neřešil), tak se musel spokojit s mladými kozami. Jakmile se na ostrově objevil Pátek, přes veškeré benefity, které to Robinsonovi přineslo, byl s jeho absolutní a bezbřehou svobodou konec. A skutečný A. Selkirk se nechal naverbovat na první loď, která se u jeho ostrova zastavila nabrat vodu, přestože na ní byly jeho svobody dosti výrazně omezeny služebním řádem a dalšími předpisy.
Asi nejpěknější definice svobody zní "svoboda tvé pěsti končí u mého nosu". Nejpěknější z toho důvodu, že charakterizuje sociální interakce, které mohou svobodu omezovat, a naznačuje, že ty, které je třeba nějak omezovat, mají spíše zásadní až radikální charakter.
Pokud se podíváme na "náboženskou svobodu", tak ji skutečně můžeme chápat jako totální idylu, v níž jednotliví příslušníci různých, a někdy i protichůdných konfesí vyznávají každý svou víru, aniž by kdokoli jakkoli překážel těm, kdo vyznávají něco jiného.
Takovýto obraz poněkud připomíná obrazy ráje či Noemovy archy, na němž jsou vedle sebe býložravci i masožravci, oběti i predátoři, v radostné pohodě, připomínající rozjásané dětičky na křesťanské slavnosti či v prvomájovém průvodu.
Realita je u zvířat poněkud jiná. Vzpomínám si na vtip o tom, jak v jedné ZOO měli klec a v ní vlka a beránka. Návštěvníci pohodové soužití těchto zvířátek obdivovali, přinejmenším do chvíle, než se kdosi zeptal, jak tohoto významného chovatelského úspěchu dosáhli. I odpověděl ředitel: "Na to je jednoduchá finta: Každý den dáme vlkovi do klece nového beránka."
Pokud se reálně vrátíme k té náboženské svobodě, tak ta, zcela pochopitelně, zahrnuje svobodu vyznavačů dané konkrétní víry tuto víru vyznávat, ale současně zahrnuje svobodu všech ostatních členů společnosti tuto víru nevyznávat a nebýt jejím vyznáváním nijak omezený. Potom se ovšem objeví konflikt u těch konfesí, které mají jako integrální součást své víry (a jejího aktivního provozování)

• vnucování této víry ostatním
• vnucování chování, které z jejich víry plyne, ostatním
• likvidaci přívrženců "nesprávných" náboženství nebo nenáboženských ideologických směrů

Pak nastává problém, který je nějakou abstraktní náboženskou svobodou a tolerancí neřešitelný, stejně, jako můžeme takovýto problém vidět i v jiných oblastech (s trochou zjednodušení: svoboda nacisty věznit a posléze plynovat Židy je v rozporu se svobodou volnosti pohybu a bezpečí, kterou by měli mít zaručenu Židé). Takovéto rozpory není možno řešit nějakým kompromisem, jednoduše proto, že funkceschopný kompromis prostě nelze vygenerovat.
A přístup P. Macha a spol. poněkud připomíná, jakoby někdo řekl těm nacistům, že tedy sice mohou ty Židy plynovat, když na to mají z titulu svobodného provozování nacismu nárok, ale musejí to dělat pohodově a tak, aby neporušili jejich lidská práva a svobody. Protože přesně takový přístup uplatňují Svobodní vůči islámu (tj. prosazování "svobody vyznání", a to i v situacích, kdy jsou v kolizi se svobodami zbytku společnosti). A někteří s nimi synergičtí aktivisté k tomu přidávají požadavek vůči nemuslimům, aby se "uskrovnili", "nehnali konflikt do extrémů", případně "nebyli fašisté a xenofobové".
Je mi velice líto, ale obávám se, že bude nutné vytáhnout a oprášit starý koncept Karla Marxe o rozporech antagonistických a neantagonistických, kdy ty neantagonistické je možné řešit nějakým kompromisem na základě dohody, zatímco ty neantagonistické je možné řešit pouze tak, že jedna strana zvítězí. Chybou Marxe bylo jednoznačně to, že rozpor mezi podnikateli a zaměstnanci prohlásil za antagonistický, přičemž současnost nám ukazuje, že antagonistický není (oni to tak viděli už fašisté, kteří zavedli tripartitiní jednání státu, podnikatelů a odborů; to od nich převzala EU a od ní zase po roce 1989 my). Mnoho hran obrousil i technologický rozvoj, který je za hranicí toho, co si Marx mohl vůbec představit (včetně technologií, umožňujících stále většímu okruhu pracovníků pracovat z domu, ale i jinými způsoby nebýt nekvalifikovanou námezdní silou, v níž Marx viděl sociální spasení).
Nicméně antagonistické rozpory zcela jasně a skutečně existují a právě oblast náboženství a náboženských svobod je jejich dosti významnou doménou. Jistěže lze některé "obrousit" do neantagonismu, jak se např. stalo v historii Evropy poté, co se reformovaní křesťané střetli v sérii ničivých válek s katolíky. Přitom už v těchto střetech začalo být brzy jasné, že při troše ústupků jakýsi modus vivendi možný je (např. už za třicetileté války některé katolické země podporovaly protestanty a naopak), nicméně to bylo dáno především tím, že obě strany přistoupily na kompromis, znamenající výrazné omezení náboženských svobod (nás to postihlo relativně nejhůře, protože jsme jako protestantská země spadli do katolické sféry). Nicméně to znamenalo možnost přežití bez permanentních náboženských válek. Ten kompromis ovšem do značné míry zdiskreditoval samo křesťanství (a potažmo náboženství vůbec). To se projevilo opět velmi výrazně u nás, protože jsme už takové kompromisy a násilné přechody z jednoho tábora do druhého zažili už od dob střetů jednotlivých proudů křesťanství na našem území za Velké Moravy dost a dost. Po nástupu antireformace se křesťanství u nás presentovalo jako ryze mocenská ideologie, nemající s nějakým duchovnem absolutně nic společného. Proto také, jakmile to bylo možné (pád Rakousko - Uherska), většina populace od náboženství odpadla (část i formálně, oficiálním rozchodem s církví).
Přitom část katolíků a zejména duchovních své zrovnoprávnění s ostatními konfesemi a s nenáboženskými světovými názory dodnes nerozdýchala (a bude to za tři roky sto let, co o privilegované postavení "státního náboženství" přišli) a dodnes jsou v katolicismu proudy, které by nás nejraději vrátily nikoli před rok 1918, ale rovnou před josefínské náboženské reformy v poslední třetině 18. století (tedy někam do roku 1760). A to, jak jsem uvedl, byla chtivost po náboženském monopolu u katolíků silně utlumena staletími náboženských válek, které devastovaly i katolickou populaci a rovněž i hospodářské zázemí katolické církve a jejích přívrženců.
Pokud se vrátím k těm sociálním interakcím, tak každý z nás je odmalička vycepován k jakési míře nekonfliktního jednání jak se společenskými institucemi, tak i ostatními členy společnosti. Řadu omezení, která ho ovlivňují navíc oproti třeba tomu A. Selkirkovi, v podstatě ani jako taková nevnímá. Jestliže vidí, jak se spoluobčance chystá vypadnout z kapsy či kabely peněženka, tak ji na tento fakt upozorní a vůbec neuvažuje nad tím, že je takto fakticky ohrožena / omezena jeho svoboda se té peněženky zmocnit a užít si s jejím obsahem. Naprostá většina z nás chápe, že hlučný a přes noc se vlekoucí mejdan před pracovním dnem není zrovna to pravé ořechové a nepovažuje jejich nepořádání za nějaké drastické omezení své svobody. Podobných příkladů na toto téma by se dalo vymyslet mnoho a mnoho.
Je velice problematické očekávat, že "náboženskou svobodu pro muslimy" si budou muslimové, jednak přivyklí naprosté superioritě islámu (s tím, že část nemuslimů jsou tvorové určení ke zotročení a zbytek je v podstatě lovná zvěř), jednak navyklí na interakce s lidmi, u nichž systematická práce nestojí vysoko na hodnotovém žebříčku (čímž je dána ekonomická impotence zemí, odkázaných ve své ekonomice výlučně či převážně na výsledky práce muslimského obyvatelstva) ochotni tuto svou svobodu (tedy včetně svobody vraždit, terorizovat a ekonomicky vysávat nemuslimy, jak islám svobodu vyznávání islámu chápe), umenšit tak, aby nedocházelo ke kolizi se svobodami nemuslimů.
A jsem u toho, kde je na poli, hájeném P. Machem a spol. zakopán pes (a už je řádně "voňavý"): Oni naprosto neřeší problém kolize svobody muslimů se svobodou ostatních obyvatel, byť k této kolizi dochází prakticky všude tam, kde se nějací muslimové vyskytují společně s nemuslimy. Buď jsou muslimové "šíleně utlačovaní", protože nemohou rozvíjet své náboženství do všech aspektů, kolidujících s právy jiných obyvatel (či občanů), nebo takto "utlačovaní" nejsou, a pak se naopak cítí (a v řadě ukazatelů zcela objektivně jsou) utlačováni ostatní obyvatelé. A dostáváme se do situace, kdy se svoboda muslimů a nemuslimů dostává do kolize, která není řešitelná kompromisem (tedy antagonostického), přičež navíc muslimové nejsou ochotni jít do kompromisu ani v naprosto banálních věcech.
Takže potom je nutné si vybrat, a to naprosto binárně, zde nám žádná fuzzylogika nepomůže: buď jednička nebo nula, buď černá nebo bílá, buď civilizovaní lidé nebo muslimové.
Pro mě osobně je výsledek toho výběru dán třemi faktory:

1. Jsou to muslimové, kteří přinášejí do relativně harmonické, jen s minimálním počtem třecích ploch (a navíc notně ohlazených) disharmonii a rozval. Jsou to oni, kteří nedokáží žít v harmonii s žádným jiným etnikem, a nedokázali to nikdy v historii a nikde na světě
2. Jsou to muslimové, kteří v civilizovaných zemích nejsou doma a chovají se jako nezvaný host, vynucující si od hostitelů svá pravidla, aniž by respektoval ta jejich
3. Omezení svobody pro muslimy se nijak netýká svobod zbytku společnosti (vyjma těch, kdo z blbosti nebo za muslimské peníze s těmi muslimy kolaborují), zatímco "svoboda" pro muslimy znamená absenci svobody pro zbytek společnosti (a paradoxně pokles svobody i pro samotné muslimy, kterým se stíží vyhýbání se otravným a nesmyslným zákazům a příkazům islámu a znemožní přechod k nějakému civilizovanějšímu náboženství nebo nenáboženskému světovému názoru)

V tomto kontextu se bojovníci za "absolutní svobodu" stávají někým, kdo je zcela odtržen od reality a svými aktivitami fakticky napomáhají síle, mající záměr zde prakticky jakékoli svobody zlikvidovat. Stávají se prostě jakousi obdobou bojovníků za svobodu nacistů plynovat Židy.
Nedělejme si přitom sebemenší iluze: Muslim v islámské společnosti prakticky žádnou svobodu nemá. Je pod neustálým tlakem na dodržování islámských zákazů a příkazů, neustále mu hrozí nejrůznější akty vyslovené zvůle ze strany všech, kdo jsou mu nadřízeni. Jeho svoboda je, obávám se, výrazně menší, než např. svoboda dozorců v nacistických koncentrácích nebo dozorců v koncentrácích komunistických (přestože ti byli také formálně součástí privilegovaných vrstev). "Absolutní svoboda" pro všechny, tedy i pro tyrany a zločince, se velice rychle stává absolutní nesvobodou, také pro všechny.
Proto fandím spíše skupině kolem P. Hampla, která zcela jednoznačně ukazuje na fakt, že pro ty, kdo hlásají a v praxi i vytvářejí nesvobodu pro zbytek společnosti, je nutné postavit naprosto jednoznačné mantinely, které jim zabrání zasahovat do svobod zbylých členů společnosti. Přičemž je nutno brát jako samozřejmost, že respektování těchto mantinelů bude v případě potřeby vynuceno "organizovaným násilím", tj. státní mocí.
Vývoj ve straně Svobodných chápu tak, že buď zvítězí okruh politiků kolem P. Hampla, a pak se Svobodní stanou stranou, spolupracující s Blokem proti islámu, přičemž část "skalních" odejde (nejspíš k Pirátům), nebo budou Hampl a spol. ze Svobodných vypuzeni, BPI jim otevře svou náruč a ze zbytku Svobodných se stane bezvýznamná sekta, živořící na okraji politického spektra.