"Česká směska" a xenofobie 4

Lucemburkové

Po vymření Přemyslovců byli na český trůn opět v rozporu s nějakou xenofobií, přijati Habsburkové a Korutanci, aby se na něm nakonec pevně usadili Lucemburkové. Karel, toho jména jako český král první, jako císař římský čtvrtý, se pak stal největším Čechem, tedy, po Járovi Cimrmanovi. Ve svém životopise si Karel IV stěžuje, že za svého dětského pobytu v cizině zapomněl česky, ale že se jazyk po návratu do Čech opět naučil a nyní mluví česky jako každý jiný Čech.
Coby silná xenofobie je nám z  doby Václava IV. vyčítáno vyhnání německy hovořících profesorů z Karlovy univerzity. Problém spočívá ovšem v tom, že šlo o ryze politický akt plynoucí z toho, že denunciacemi církvi dostávali univerzitu i jejího zřizovatele, Václava IV. do problémů, které byly tímto aktem vyřešeny. Karlova univerzita se pak stala institucí umírněné reformace.

Husité

Existují představy o silné xenofobii husitů. Dokonce se objevují hlasy, podle nichž se husité podobali současnému islámskému státu.
Je zde ovšem řada rozdílů, které stojí za pozornost.
Už v samotných základech husitského hnutí stojí známý výrok Jana Husa, že "je mu dobrý Němec milejší, nežli bratr zlý".
Samo husitství bylo koncipováno nábožensko ideologicky, nikoli nacionálně. V jeho kořenech se patrně objevují i náboženští uprchlíci z jiných částí Evropy, pronásledovaní tam, coby kacíři. Na Karlově univerzitě působil Mistr Engliš (Petr Payne), příznivec Viklefa. který se s českým prostředím sžil a stal se jedním z ideologů umírněnějšího křídla husitské revoluce. Na druhé straně řada husitských bitev měla "ryze český" charakter, což také o nějakém extrémním nacionalismu nesvědčí.
Uvádí se, že důležitým hnacím motorem procesů, vedoucích k husitským válkám, bylo ochlazení spojené s pluviálem (extrémní deště). V souvislosti s tím docházelo k poklesu úrody, která navíc nemohla být sklizena pro rozbahnění polí. Chudnoucí obyvatelstvo (svou roli hrál i ekonomický pokles na přelomu vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV) nebylo s to zaplatit stále dražší potraviny. Na druhé straně rozmáčený terén bránil přesunům husitských vojsk podstatně méně než klasickým rytířským vojskům, což využívali geniální husitští hejtmani ke strategickému přemanévrování protivníka.
Důležitým rozdílem proti islámským fanatikům je skutečnost, že husité, na rozdíl od katolického proudu (a u islámu je toto pozorovatelné ještě víc) nepotlačovali technický rozvoj. Naopak, husitské války, jako ostatně i mnohé jiné války v Evropě až po moderní dobu, se staly přehlídkou technických i strategicko taktických vymožeností, které od Čechů (nejen husitů) přebíraly další země.
Ještě tehdy snad platné papežské buly, stavějící mimo zákon přenosnou trojnožku (lučištník si ji postavil, opřel si o ni ruku s lukem a drsně se zvýšila přesnost jeho palby) a kuši (dokázala probít brnění spolehlivěji než první střelné zbraně, měla vyší kadenci než ony. ale zaostávala za lukem v rukách dobrého lučištníka) se staly silně neaktuálními při použití děl v otevřené bitvě a použitím ručních palných zbraní. Přitom protivníci husitů si nemohli dovolit tyto zbraně (nebo jejich napodobeniny) nezařadit do své výzbroje, protože jinak by dopadli velice špatně. To ostatně ukázaly i první střety těchto válek. Ty se tedy staly jedněmi z mnoha v historii, kdy bylo válčení spojeno s výrazným technickým rozvojem, jemuž nedokázala církev zabránit.
Po rozpadu husitského hnutí (bitva u Lipan byla spíše symptomem než příčinou) se řada husitů uplatnila jako žoldnéři po celé Evropě, aniž by to vedlo k nějakým kulturním problémům. V některých válkách a bitvách dokonce tito původní husité bojovali proti sobě navzájem. Řada husitů se také uplatnila na turecké frontě v Uhrách.

Jiří z Poděbrad

Král, který vzešel ze správcování země na sklonku husitství, rovněž pěstoval rozsáhlé zahraniční kontakty a jeho rytíři se dokázali pozitivně presentovat po celé Evropě. Obvinění Jiřího z otrávení Ladislava Pohrobka, které bylo evrgrýnem německé historické vědy až do 20. století) vyvrátil nález rozsevu osteolytického procesu v jeho kosterních pozůstatcích. Antropolog Vlček vsadil na leukemický proces, ale faktem je, že podobný obraz by mohla vyvolat i atypicky rychle probíhající syfilida nebo tuberkulóza, případně další infekce, v podstatě by to mohl být i rozsev rakoviny prostaty, která je ovšem u mužů jeho věku velmi neobvyklá (ať to bylo cokoli, zemřel na sepsi, vyvolanou zhroucením imunity).
Pro nacionalismus a xenofobii nesvědčí ani to, že král Jiří, když poznal totální neschopnost svých synů (a mizerně si vedli i jako vojevůdci) a zklamal se i v zeťovi Matyáši Korvínovi, tak předal vládu nad zemí Jageloncům.

Jagelonci

Tato původně polsko - litevská královská rodina se na našem trůnu uplatnila především králem Wladislavem, jehož emblém s "W" je zaintegrován do výzdoby některých významných staveb pozdní gotiky, přebírající do gotické formy některé z prvků v jiných zemích dříve nastupující renesance. Pokud za jejich vlády existovaly nějaké rozbroje, měly především charakter zhoršujících se vztahů mezi šlechtou, obávající se o svá privilegia, a městy, která bohatla "opovrženíhodnou" hospodářskou činností a snažila se vydobýt si postavení, odpovídající příjmům, které přinášela celé společnosti.
Relativně pohodová situace byla akcentována nástupem silně teplého období (bez jakýchkoli emisí oxidu uhličitého), které zvyšovalo úrodnost. Ani občasná sucha neměla katastrofický charakter, protože se vždy (na rozdíl od studených a vlhkých období) sklidilo alespoň tolik, že populace netrpěla fatálním nedostatkem potravin. "V Čechách na hlad slunce nesvítí", charakterizuje známé úsloví rozdíl mezi suchou a mokrou neúrodou. Důležitou roli sehrála i postupně budovaná rybniční soustava, která přispěla k místním srážkovým jevům typu mlhy a rosy, snižujícím stres rostlin z delšího sucha.
Napak, do období vlády Wladislavova nástupce Ludvíka je situováno několik "roků bez zimy", v nichž podzimní plískanice přešly do jarního počasí a odvážnější sedláci do sklizených polí zaseli podruhé a sklidili z jedné půdy dvojí úrodu. Vzhledem k mládí se Ludvíkovi (ještě mu nerostly pořádně vousy, když padl na ústupu z prohrané bitvy u Moháče) říkalo král Holec a k létům jeho vlády se vztahuje známé úsloví "za krále Holce byla za groš celá ovce", reflektující prosperitu a potravinovou dostatečnost té doby.
Začleněním do soustátí s uherským královstvím pod vládou Jagelonců jsme se dostali do pozice frontové země, bojující proti islámské expanzi přes Balkán do centra Evropy. Předchozí epizody bojů s "Turky" (ve skutečnosti etnickou sebrankou z celého území Osmanské říše, včetně unesených a poturčených potomků křesťanských a jiných nemuslimských etnik) byly nesystematické. Za Přemyslovců na českém trůnu, vládnoucích i v Uhrách, ještě islámská expanze k hranicím Uher nesahala, ani za Karla IV. Proti Turkům bojoval uherský král Zikmund, který byl ovšem na kordy se svým bratrem na českém trůnu, proto zapojení českých sil do toho boje bylo minimální. Boje uherského království za krále Matyáše šly rovněž mimo nás pro jeho rozkmotření se s Jiřím, které vyvrcholilo neúspěšným pokusem Matyáše o zachvácení českého trůnu silou.
Kontakt s Turky za Jagelonců vyvrcholil zmíněnou bitvou u Moháče, která znamenala také konec této dynastie na českém trůnu. Jejich nástupce (z titulu manželství s Annou Jagelonskou) Ferdinand I Habsburský, řešil krátce po nastoupení na trůny soustátí, k němuž přidal Rakousko, bezprostřední ohrožení svého hlavního města, Vídně.

(pokračování)