Redukovat naši civilizaci na "abrahámovský základ"?

Kdo viděl filmového Pána prstenu, tak si zcela jistě pamatuje Frodovo první setkání s prstenovými přízraky. Frodo a jeho společníci se na základě více-méně nejasného tušení (v knize je to rozebráno podrobněji) uklidí z cesty a schovají pod kořeny stromu, trčícího nad svah pod ní. Když se nad nimi na cestě zastaví jeden z prstenových přízraků, začnou z půdy a humusu pod kořeny kolem nich a nad nimi vylézat nejrůznější "milá zvířátka", jako červi, stonožky a podobná havěť. Zcela jistě by to mnohý pralesní domorodec bral jako určitou obdobu švédského stolu, a proto by i tuhle scénu hodnotil poněkud jinak než my. V našem kulturním okruhu se ovšem na tuto skupinu živočichů díváme s hnusem a odporem, a některá jsou přímo atributy smrti a toho, co se děje po ní. "Mít schůzku s červy" sice v našem civilizačním kontextu znamená také hodokvas, ale nikoli pro nás.
Zhruba takové pocity jako Frodo a jeho doprovod jsem měl po přečtení textu z knihy britského rabína Jonathana Sackse, který byl uveřejněn na Britských listech.
Dotyčný pán se dovolává "společného abrahámovského základu" judaismu, křesťanství a islámu. Už to by mělo být podezřelé protože prosazování podobného "bratrství" bylo v praxi prakticky vždy spojeno s nejdrsnějším  útlakem, zpravidla nemuslimů. Příkladem budiž Al Andalus, kde podobná ideologie vedla (či alespoň spoluvytvářela) ideologický podšprajc ke zotročování křesťanů a Židů.
Další části jeho textu jsou neméně absurdní:

•  volá po "trvání na recipročním altruismu", nicméně jsou to v evropských zemích vždy křesťané a judaisté, kdo zavedení něčeho podobného blokují (IMHO muslim by měl mít v Evropě stejné postavení, jako nemuslim v Saúdské Arábii, nebo nověji na území "chalifátu").
• nazývá abrahámovské monoteismy zdroji humanismu, přitom realita je taková, že humanismus se prosadil pouze v křesťanské mčásti Evropy, a to jako dědictví z mimojudaistických kořenů evropské pokřesťanštělé kultury. Bylo to přitom podmíněno velice tvrdým bojem proti nositelům toho judaistického, silně antihumánního, dědictví. Pokud v Novém Zákoně Kristus volá po milosrdenství, navazuje tím na helénismus, nikoli na nějaké tradice v judaismu. Proto byl také pro Židy tak nepřijatelný, že si vyřvali (pokud evangelisté moc nekecají) jeho ukřižování. Judaistický nebo islámský humanismus prostě neexistují (byť se mnozí ideologové v těchto nábožensko - ideologických směskách najít cokoli, co by za humanismus mohli vydávat a občas se jim takové ryze samoúčelné konstrukce i daří).
• tvrdí, že příští konflikt bude mezi těmi, kdo připouštějí náboženské řešení politických konfliktů, a kdo toto odmítají; v tom má pravdu, ovšem už v následujícím textu "Zmatení mezi náboženstvím a politikou bylo něco, co Abraham a jeho dědicové odmítali.", se jednoznačně mýlí, protože židovský stát byl teokracie, v níž světské a náoženské aspekty života nebyly nijak odděleny, podobně jako v islámu (např. v Saúdské Arábii a dalších státech, řídících se islámským pseuoprávem). Ono "císařovo císaři, boží bohu" je dědictvím helénismu, tedy evropské civilizovanosti, nikoli abrahámovského barbarství.
• "radikalizované a zpolitizované náboženství" se nešíří v posledním půlstoletí, jak prohlašuje autor. Jednoznačně politickým náboženstvím byl už judaismus, svědectví starozákonních textů je v tomto ohledu vcelku jednoznačné. Politickým náboženstvím je i islám, a to od dob, kdy Mohamed získal politickou a vojenskou moc. V křesťanství se o koncepci politického náboženství dlouho bojovalo, nakonec se z důvodu evropských kulturních a politických tradic nikdy plně neuplatnila, nicméně pořád zde působí síly (církve, klerikální politické strany atd.), které by chtěly evropskou společnost přeměnit na způsob třeba toho chalifátu, byť pod vládou kříže (ale ono by to vyšlo v podstatě na stejno).
• volá po "obnovení absolutních hodnot", které "činí abrahamovský monoteismus humanizující silou, jíž byl ve svých nejlepších historických obdobích: posvátnost života, důstojnost jednotlivce, spojené imperativy spravedlnosti a soucitu, morální odpovědnost bohatých za chudé, přikázání milovat svého souseda a cizince, trvání na pokojném řešení konfliktů, zapomenutí křivd z minulosti a naslouchání opačným argumentům, budování budoucnosti, ..."

Poslední bod rozeberu trochu podrobněji:

• "posvátnost života" neexistovala v žádném z abrahámovských náboženství. Všechna mají silný imperativ zabíjet jinověrce, "kacíře" apod.
• "důstojnost jednotlivce" je možná jen v sekularizované společnosti, v judaistické, islámské, ani "neomezeně křesťanské" společnosti tento pojem vůbec neexistuje
• "spravedlnost a soucit" soucit je ryze křesťanský pojem, v judaismu a islámu neznámý (maximálně jsou podporovány prvky altruismu uvnitř náboženské komunity), právo na spravedlivé vyšetřování a proces je ryze sekulární záležitost (viz nedávné výročí Magna Charta; tento dokument si vynutily světské síly, nikoli zastánci náboženství) a naplno začalo být toto pojetí uplatnováno až se ztrátou moci křesťanských církví
• "morální odpovědnost bohatých za chudé" - asi to samé jako ten soucit. On ten soucit, když se přehání, může být i silně sociálně destruktivním faktorem, konec konců, to reflektuje i současná kontraverze kolem islámských imigrantů.
• "příkaz milovat svého souseda a cizince" má v podstatě jen křesťanství, a to ještě ne v důsledné podobě
• "trvání na pokojném řešení konfliktů" se týká prakticky jen konfliktů uvnitř skupiny. Vně se veškerá abrahámovská náboženství (resp. komunity je vyznávající) chovala extrémně nepřátelsky, včetně vcelku běžných nevyprovokovaných agresí.
• "zapomenutí křivd z minulosti" se dá snadno zneužít, viz Němce, kteří by rádi z historie vypustili léta 1938 - 1945, aby demonstrovali, jak jim v roce 1945 bylo "šíleně a naprosto bezdůvodně ublíženo". Stejně tak by rádi představitelé všech tří "abrahámovských" náboženství by velice rádi, aby se nebraly v úvahu zločiny, kterých přívrženci všech tří jejich jménem napáchali. Na to se dá odpovědět jen závěrem Krylovy Písně neznámého vojína. Naopak, je třeba si tyto věci velmi dobře zapamatovat, abychom čas odvrátili jejich recidivu.
• "naslouchání opačným argumentům" to přívrženci těchto náboženství nedělali nikdy
• "budování budoucnosti" - tohle je trochu složitější, nicméně ani judaismus ani islám s nějakou budoucností nepočítají. Tohle je dílo některých směrů v křesťanství (naštěstí těch, které do značné míry převládly - např. chiliasté odmítali cokoli, co přesahovalo horizont následujících několika dnů, tedy v dobách vrcholného rozvoje těchto hnutí i třeba obdělávání polí). Navíc je všem abrahámovským náboženstvím bytostně cizí představa nějakého vývoje, tohle vzniklo až v křesťanském světě poměrně pozdě, s jeho oslabením reformací a sekularizací části inteligence.

Jakási "renesance" abrahámovských náboženství, nebo dokonce vnucení společnosti jejich společného základu, odpovídajícího společnosti sto let po opicích, může být snem leda někoho, kdo by rád viděl evropské země zpustošené a plné negramotných barbarů, neschopných ani nejprimitivnějších řemeslných dovedností.