Má smysl zakazovat vlajku Konfederace?

Na vlajku Konfederace lze nahlížet jako na jakýsi fujfuj symbol otrokářství a antidemokracie. Z tohoto pohledu je potom obtížně vysvětlitelné, proč je v mnoha zemích ctěna a užívána lidmi, kteří formálně, nebo i ryze neformálně, pouze stylem a volnočasovými aktivitami, stojí na straně lidské svobody (u nás třeba trampové).

Je třeba se vrátit k historii a odmítnout nánosy agitátorů.
Varovat před jednoduchými závěry by nás měla i skutečnost, že velkými fandy Unie byli Marx a Engels. Přitom naše historická zkušenost s těmito pány je taková, že sotva mohli fandit něčemu pozitivnímu (respektive by to byla drastická výjimka z jejich předchozí i následující kariéry). Přitom právě z dílen socialistických agitátorů se vynořila legenda o hrdinném boji za zrušení nelidského otrokářského systému ve státech amerického Jihu, které se kvůli zachování otrokářství odtrhly. Tato legenda pomohla pacifikovat anglické a francouzké textilní dělníky, trpící nezaměstnaností v důsledku blokády Konfederace Unií. Bez této pacifikace by pravděpodobně Anglie a Francie vstouply do konfliktu na straně Konfederace, protože síly pro a proti tomuto rozhodnutí byly těsně vyrovnané a dělnické bouře by přivodily zvrat ve prospěch aktivního zásahu v souladu se svými ekonomickými zájmy (který by Unie nebyla s to ustát).
Podobně třeba verneovky, vymývající v tomto duchu mozky mladistvých čtenářů, jsou do značné míry infikované názory vysloužilého komunarda André Laurieho, stálého Verneova spolupracovníka. U nás svou roli sehrála i skutečnost, že většina čechoameričanů se v občanské válce angažovala na straně Severu.

Otrokářství jistě bylo příšerné a všechy negativní zprávy abolicionistů o něm se zcela jistě zakládaly na reálných a konkrétních skutečnostech (byť někdy ve své propagandě vydávali výstřelky za normu).
Včetně otrokářů, kteří měli harémy černých otrokyň coby "penisfaktury" (protože slovo "manufaktura" mi v této souvislosti připadá tak nějak nevhodné) na výrobu tmavých dětí, následně "tržně reaizovaných". Nicméně ani tyto "farmy" nedokázaly zvrátit ekonomické trendy, vedoucí po zrušení otroctví Velkou Británií a jejím následném dosti důsledném pronásledování lodí, převážejících "ulovené" černochy z Afriky na trhy v jižních státech USA.
Velká Británie to zcela jistě nedělala z žádného humanismu, ale právě proto, aby poškodila jednak "odtržené kolonie" vlastní, jednak kolonie španělských konkurentů, což byly hlavní destinace otrokářských lodí a jejich nákladu. Brity nezajímalo ani to, že většina otrokářů po spatření jejich lodí vyháže svůj "živý náklad" do moře, aby se vyhnula následnému postihu za přepravu otroků.
Na Jihu nakonec převládl trend přesně opačný, vyčerpávání půdy na stávajících bavlníkových plantážích vedlo ke snížené využitelnosti otroků, což ještě před občanskou válkou vedlo k postupnému poklesu jejich ceny. Současně totiž nebylo možné zakládat jiné, na modelu extenzívního zemědělství fungující, plantáže, protože půda v dalších teritoriích, zabíraných indiánům, nebyla na takovéto pěstování bavlny vhodná. Otrocká pracovní síla přitom ani neumožňovala použít efektivnějších zemědělských postupů, ani na na plantážích s klesajícími výnosy. Proto se stále snižovala rozloha zemědělské půdy, na níž mělo využití pracovní síly otroků ekonomický smysl. Otroků byl náhle přebytek a ten dále narůstal s prognózou pokračování tohoto trendu i do budoucna.
Zcela jistě nemůžeme hodit na stůl zkumavku s alternativní Zemí, na níž by Konfederace uhájila samostatnost, nicméně z hlediska ekonomické reality byly dny otrokářství v podobě mas pracovníků na plantážích, pracujících na svého majitele, sečteny a jeho spontánní zánik byl jen otázkou času. To si uvědomovali jak abolicionisté tak skalní otrokáři a vedlo to k jejich radikalizaci. Je otázka, jak by se situace vyvíjela dál. Pravděpodobně by masy černochů dostaly osobní svobodu, ale je možné, že by zůstaly zachovány nějaké formy patriarchálního otroctví pro služebníky, pracující bezprostředně v domácnosti, jaké se v Evropě udrželo dlouho do novověku. Ještě některé barokní šlechtičny měly mezi svým služebnictvem černé otroky, ovšem spíše jako luxusní majetek, demonstrující jejich bohtství a sociální postavení. Je docela možné, že takováto forma otroctví by se udržela nějaký čas, už proto, že by ji, vyjma naprostých extrémistů, nikdo nekritizoval. Tito otroci by totiž nejspíš byli po materiální stránce zabezpečeni výrazně lépe než většina osobně svobodných námezdních pracujících v továrnách na Severu.

Skutečnost je tedy, jak to bývá u historie zvykem, podstatně složitější. Sám Abraham Lincoln legendu o boji za zrušení otrokářství zpochybnil výrokem (za který ho političtí agitátoři Severu jistě ještě o fous více nenáviděli), podle něhož "kdyby měl možnost zachovat jednotu Unie, aniž by osvobodil jediného černocha, tak by to býval udělal". A existují jeho další doložené výroky či písemná vyjádření (nalezitelné na Wikipedii), v nichž se o černoších vyjadřoval ještě drsněji (řekněme si to upřímě, drsněji než většina soudobých explicitních rasistů).

Osvobození otroků, které proběhlo v předposledním roce války, v podstatě přišlo s křížkem po funuse, protože jakousi formu "narovnání" statutu černochů (byť různého a s četnými nedůslednostmi) v té době už měla řada států Konfederace a v dalších tento proces paradoxně brzdila válka. Na konci války také v řadách vojsk Rebelů sloužilo více černochů než v řadách Unionistů a za v podstatě stejných nebo velmi podobných podmínek. Je dobré si rovněž uvědomit, že k vyrovnání černochů a bělochů v armádě USA došlo až po uplynutí zhruba jednoho století od konce občanské války. V obou světových válkách zacházela US armáda s černošskými vojáky jako s podřadnými bytostmi. Až ve vietnamské válce si byli bílí a černí vojáci USA formálně rovni.
Nelze nepřipomenout ani průběh raného zkoumání vlivu radioaktivity na zdraví (ve druhé polovině čtyřicátých a na začátku padesátých let), kdy byly např. do mléka záměrně přidány radionuklidy z odpadů jaderných reaktorů a mléko bylo "zcela samozřejmě" dodáno do černošských škol a sirotčinců. Černošské (nebo převažujícně černošské) čtvrti některých měst se staly i dějištěm dosti obludného pokusu se záměrným rozptýlením radioaktivního prachu z jaderných reaktorů. Přestože tyto pokusy byly diktovány vojenskou nutností, protože hrozila jaderná válka se SSSR a bylo nutno zjistit, jak tyto faktory působí a jak se jim co nejúčinněji bránit, výběr cílové skupiny ukazuje, že 80 let po skončení občanské války byli černoši pro americké kolegy Dr. Mengeleho jen "člověku více podobné bílé myšky".
Abychom si nefuněli, neméně drastické pokusy se děly v té době i na druhé straně železné opony, včetně svržení jaderné bomby na vlastní předpisově zakopané vojáky. I na krmení vlastních obyvatel radionuklidy také došlo. Ještě drsnější je skutečnost, že zatímco američtí mengelové veškeré své pokusy co nejpřesněji a nejvěrněji zdokumentovali, takže mohly posloužit i studiu problémů, které jimi původně řešeny neměly být (a vynořily se třeba až dodatečně), pokusy v SSSR se dělaly velice humpolácky, řada údajů byla rychle skartována, a pokud bylo potřeba zjistit nějaké nové informace, tak se museli vzát další "nas mnógo" a udělat pokusy nové.

Ve sporu Unie versus Konfederace tedy šlo především a v podstatě o to, zda záležitosti typu povolení či zákazu otrokářství či jeho konkrétní formy (a řadu dalších, i důležitějších věcí) budou řešit jednotlivě státy USA na základě místních podmínek a přirozeného vývoje společnosti v nich (který zdaleka nebyl stejný a rovnoměrný), nebo zda se to bude řešit celounijně, na základě befélu státního úředníka kdesi v dalekém Washingtonu. Analogie ze současnosti, s úředníkem v daleké bruseli, zcela jistě není náhodná.
Paradoxně, pokud pomineme protiotrokářskou propagandu, to tedy byla právě Konfederace, kdo bojoval za vyšší míru svobody, proti stále více se centralizující Unii.
Jistě rovněž není náhodou, že jedním z nejvýznamnějších a nejpreferovanějších spojenců USA je Saúdská Arábie, v níž otroctví (především obyvatel s tmavší pletí) funguje zcela legálně na bázi tamní legislativy i v současné době. Rovněž tímto faktem dostává představa o "hodných unionistech, bojujících za svobodu ubohých otroků" na frak a je demaskovatelná jako propagandistické klišé.

Osvobozením také bývalí otroci moc nevyhráli. Stala ze z nich zbídačelá masa obyvatelstva, schopného prodávat pouze extrémně nekvalifikovanou pracovní sílu (snahy o udržení tohoto stavu můžeme pozorovat v USA dodnes, a to i ve státech bývalého Severu). Pokud se vypravili do severních států, setkávali se, alespoň někdy do konce 19. století, se stejnými nebo alespoň podobnými rasovými předsudky a útlakem jako na Jihu. Navíc byli (a to zčásti oprávněně) nenáviděni bílými dělníky, protože byli ochotni pracovat za menší mzdu, takže jim kazili výdělky. Existuje zde určitá analogie se stejně (záměrně?) nešťastně provedným zrušením nevolnictví v Rusku, které vedlo k velmi podobným koncům, až na to mezirasové napětí, protože propuštění nevolníci byli stejné etnicity jako ostatní pracující. Tento fakt opět příznivci Unie příliš nezdůrazňují.

Je otázka, jak by vypadalo postavení černochů, či korektně afroameričanů (a zda by vůbec tento přirozenou mluvu znásilňující pojem vznikl) v americké společnosti, pokud by otrokářství spontánně ekonomicky vyhaslo, bez mezirasových animozit, vyvolaných jak občanskou válkou, tak i následujícími událostmi. Můžeme považovat za přinejmenším pravděpodobné, že řada negativních jevů, které považujeme za pro americkou společnost za normální, by buď nenastala vůbec, nebo by probíhala v daleko nižší intenzitě.
Roztomilé také je, jak "pachatelům dobra" vadí víc vlajka jeden a půl století mrtvé Konfederace, která navíc na sklonku své existence nebyla jednoznačně otrokářským soustátím, zatímco vlajka "islámského státu", kde se otrokářství (včetně "lovů" na otroky) zcela běžně provozuje, nikoli. Jak se o tom přesvědčil občan Chuck Netzhammer z Louisiany, který, když mu ve Walmartu odmítli upéct dort s vlajkou Konfederace, si objednal dort s vlajkou islámskoho státu, a ten mu bez problémů udělali.

Vlajka Konfederace je tedy ve svých historických konotacích spíše vlajkou svobody a boje proti bezduché byrokratické mašinérii odlidštěného státu. Boj proti ní lze považovat spíše za známku totalitního a antiliberálního smýšlení.