Soudruzi mají nového strašáka

Extrémista Čulík na Britských listech jednak sám píše, jednak zveřejňuje články o tom, že česká společnost "propadla anomii". A že propadnutí anomii je strašlivá věc, něco daleko horšího než propadnutí fašismu.

Podíváme-li se na příslušné heslo do Wikipedie, tak to značí společnost, v níž přestávají platit či neplatí žádné normy. Nicméně další významy to má v psychologii, další v teologii a další v literatuře. Navíc ve filosofii i literatuře tento pojem různí autoři chápou různě (a v té literatuře navíc byla anomie filosofy a jinými humanitníky dodatečně do některých děl vložena, a to s různým chápáním tohoto pojmu).
Vidíme tedy, že je to správný pojem, charakterizující perfektně "exaktnost" humanitního myšlení a jeho "úzkostlivé dbaní" na přesných definicích. Tedy pojem, o němž několik humanitníku může vést bouřlivý spor či naopak nadšenou konsensuální diskusi, aniž by si přítomní uvědomovali, že je debata zcela mimoběžná, protože každý její účastník hovoří o něčem jiném.
Extrémisté navíc ve svých textech o anomii blábolí, aniž by tento pojem vyložili. To, že by zmínili, kterouže z četných a mimoběžných definic mají na mysli, rozhodně nehrozí.

Pochopitelně, česká společnost, kterou kritizují, má zcela jasně daná pravidla. Chápat ji jako "společnost bez pravidel" (kde splývá pojem anomie s pojmem anarchie), je pitomost.
Spíš zde jde o jiný problém: Ona pravidla, za nimiž stojí (alespoň pokud se týká kauzy "uprchlíků") naprostá většina společnosti, jsou v zásadním rozporu s tím, jaká pravidla by tu soudruzi extrémisté rádi viděli. Bublání "filosofa" Kohouta a jeho zuřivé překřikování názorových oponentů, to ukázalo zcela jasně. Britské listy byly jeden z prvních internetových projektů u nás, který zrušil diskuse a v časové (o příčinách se můžeme jen dohadovat) souvislosti s nástupem současné "uprchlické" krize přestal na něm fungovat i systém posílání vzkazů redakci. Sama redakce pak dělá na svém e-mailu mrtvého brouka.
Tito lidé prostě odmítají vědět, co si myslí veřejnost. Oni jsou elita, "ýbrmenšové", která nejlíp ví, co mají lidé dělat a pokud možno i to, co si mají myslet. A pokud to lidé nedělají, tak jsou "fašistický, xenofóbní a rasistický póvl".
Takže jakákoli jiná pravidla než ta, která by nám tato pseudoelita chtěla vnutit, vlastně žádná pravidla nejsou, a společnost, která se neřídí jejich pseudopravidly, je vlastně společností "bez pravidel" (jestli tedy chápou pojem "anomie" v jeho základním smyslu).

Pokud jde o ta jasně daná pravidla, tak abych zde shrnul to nejpodstatnější, s čím mají tito lidé, i jejich protežé, muslimové, největší problém, je netahání náboženství do veřejného prostoru. S tím souvisí i snaha některých těchto aktivistů repolitizovat vysoké školy (depolitizace školství byla jedním z nejcennějších výdobytků Velké Sametové), protože touto cestou by mohli získávat podpůrce a přívržence. Konec konců, většina extrémistů na naší politické scéně buď na nějaké VŠ studuje, nebo je krátce po absolutoriu (a třeba si ještě neco dalšího dodělává).
Pokud by byla možnost, jako bývala před rokem 1989, řídit a organizovat cestou škol levičácké politické aktivisty (tedy vytvořit nějakého podstatně radikálnějšího pohrobka SSM), byla by to pro tyto extrémisty značná výhoda. A pokud by mohli studenti dostat účast na některých aktivitách befélem od školy / fakulty, jako součást plnění studijních povinností, tak by extrémisté profitovali ještě víc.

Po muslimech (ale komukoli jiném) naše společnost požaduje, aby se náboženstvím zabývali mimo pracovní dobu a buď v soukromí domácnosti, nebo na místech k tomuto účelu státem přidělených (či schválených). Už veřejné nošení extrémně náboženského oděvu části veřejnosti vadí, mj. proto, že v islámských zemích se, mimo uzavřené enklávy pro turisty (a ty nejsou všude), "neislámský" oděv netoleruje, takže není důvod tolerovat musliumům ten jejich. Velmi negativně je naztíráno na dožadování se nějakých náboženstvím motivovaných specifik (tělesná výchova ve škole, kaprice ve stravování, tč. aktuální záležitosti kolem Ramadánu atd.). Prakticky to masově dělají jen muslimové, z přívrženců jiných náboženských komunit se jedná jen o zanedbatelné procento, které si něco vyžaduje, a to je ještě většina z toho "umravnitelná" na bázi nějakého oboustranně přijatelného kompromisu.
Z uvedených zkušeností, zprostředkovaných jak chováním "našich" muslimů, tak i zprávami o tom, co se děje mimo naše území, plyne i nechuť sem tyto extrémisty, odmítající normy civilizovaného soužití, přijímat. Tato motivace je důležitější, než ty další (přetížení sociálního systému, zdravotnictví atd.).
Podobné požadavky jako na náboženství jsou v zásadě i na vyjadřování politické orientace.

Soudruzi si prostě musejí uvědomit, že přicházejí do země, kde byla, zejména v souvislosti s náboženstvím, horko těžko vybalancována pravidla, umožňující soužití odlišně nábožensky (ale i politicky) orientovaných jedinců, což v naprosté většině zemí na světě vyřešeno není a není to, alespoň na té úrovni rozumnosti jako u nás, vyřešeno i v řadě zemí EU, v nichž existují náboženství "státní" a "trpěná", asi jak to tu v principu bylo někdy po josefínských reformách. Týká se i některých postkomunistických zemí, kdy např. polští nekatolíci referují o silném náboženském útlaku, jemuž jsou vystaveni, s tím, že "za komunistů to bylo, alespoň v tomto ohledu, lepší". A pokud tento náš systém rozhasí, tak může dojít k nárůstu animozit mezi jednotlivými skupinami s různými formami religiozity či nereligiozity (jistěže na tom extrémisté, zejména katoličtí, pracují, ale nedostane-li se jim pomoci zvenčí, třeba od islámských teroristů, tak nepochodí).

Právě z těchto důvodů naše společnost náboženský i politický extrémismus odmítá a chová se nevstřícně k jeho nositelům, ať jsou to pracovníci pochybných institucí nebo soukromé osoby, podporující náboženský a politický extrémismus. Proto nastala obecná a prudce odmítavá reakce naší veřejnosti na "filosofa" Kohouta u Jílkové, proto je stejná nebo podobná reakce na další podobné týpky. Proto má petice proti navážení náboženských extrémistů téměř 150 000 podpisů, a to identifikovatelných českých voličů. Petice dosti pochybné organizace Avaaz jich má sice půl milionu, ovšem z celého světa (takže by soudruzi rádi rozhodovali "o nás bez nás", jak už to tu jednou bylo, a jak to tehdy zorganizoval jejich velký vzor).
Českou petici "pro uprchlíky" podepsalo jen pár desítek "elit". Přiznám se, že o většině z nich nevím, co že udělali tak šíleně prospěšného a užitečného, že se z nich stala "jelita".