K tomu koloidnímu stříbru

(viz článek Jiřího Heřta "Koloidní stříbro" z 1. 12. 2010)
V citované filipice vůči koloidnímu stříbru zdůrazňovanou "slabost a neúčinnost" antibakteriálního působení stříbra názorně vyvrací skutečnost, že je používáno na desinfekci studní (náš tradičně vyráběný preparát Sagen) a nyní se začíná (mnoho preparátů zahraniční provenience) používat na desinfekci bazénů (někdy samotné, někdy v kombinaci s mědí).
Ještě v době mých studií medicíny se prováděla na porodnických odděleních octanem stříbrným prevence kapavčitého (nebo jiného infekčního) zánětu spojivek u novorozenců prokapáváním jednoprocentním roztokem této látky. Oblíbenou otázkou u zkoušky z farmakologie bylo, proč se na to neužívá mnohem obvyklejší dusičnan (odpovědí bylo, že u octanu je to jedno procento blízké nasycenému roztoku při pokojové teplotě, takže nehrozí vznik koncentrovanějšího roztoku vysycháním, nadbytečný octan beze škody vykrystalizuje, na rozdíl od dusičnanu, jehož roztok se může vyschnutím koncentrovat až na hodnoty vyvolávající poleptání). Od této praxe se upustilo rozhodně beze vztahu k nějaké neúčinnosti (spíše hrála roli cena).
Stříbro působí obdobně jako jiné těžké kovy prostřednictvím denaturace bílkovin, případně dalších makromolekulárních látek. Je to účinek mnohem komplexnější než blokáda jednoho konkrétního enzymu antibiotikem nebo chemoterapeutikem, na niž lze získat rezistenci jednou dvěma mutacemi klíčových genů, aby se buď příslušný enzym stal odolným inhibičnímu faktoru, nebo se aktivovala vedlejší metabolická cesta, obcházející cestu zablokovanou. Případně, u antibiotik, která se buď jako taková nebo v pozměněné podobě vyskytují v přírodě (jako např. penicilín, jehož produkce plísněmi rodů Aspergillus a Penicillium je vcelku běžná - sir A. Flemming měl štěstí hlavně v tom, že nenarazil na kmen, produkující některý z desítek u těchto rodů hub známých mykotoxinů), kdy bakterii stačí aktivovat geny na produkci enzymu, ničícího toto antibiotikum (u penicilinu a příbuzných antibiotik je to penicilináza). V případě denaturace většího počtu typů makromolekul by bakterie musela prodělat snad desítky či stovky mutací, aby uvedené riziko zvládla. Zcela jistě takto odolné mikroorganismy (i bakterie, ale většinou Archea) existují, protože bez života nejsou ani vody a horniny s obsahem těžkých kovů. Obyvatelé těchto biocenóz měli ovšem na přízpůsobení se poměrům v nich miliony let (či ještě víc).
Samotná argyrie, kterou autor v článku cituje, je spíše kosmetický defekt než nemoc jako taková, a je naopak důkazem relativně nízké toxicity stříbrných preparátů ("můžete se toho najíst, až zčernáte, ale pořád se ještě neotrávíte"). Co by za takovýto dominující nebo jediný vedlejší příznak léčby dali např. nemocní léčení cytostatiky nebo ozařováním (či kombinací obojího)!
To koloidní stříbro není zcela jistě žádný "zázrak" nebo "všelék". Ono jde v podstatě o to, že je mírně rozpustné ve vodě (jako ten výše zmíněný octan) a udržuje v místě aplikace stabilní koncentraci iontů stříbra (patrně blízkou nasycenému roztoku za daných fyzikálně chemických podmínek), které pak různými cestami z místa aplikace odcházejí. Zároveň ale, opět zcela jistě, v indikovaných případech může pomoci bez rizika vzniku rezistence na antibiotika nebo dalších negativních důsledků s antibiotickou léčbou souvisejících. Už jen fakt, že je možné ho aplikovat místně, což se u antibiotik vyjma vyhražených k místnímu podání podle platných předpisů, nesmí, jednak je to vyslovené pěstování rezistentního kmene, není vůbec zanedbatelný. Spoustě pacientů řadu antibiotik nebo chemoterapeutik také podat nelze pro zdravotní kontraindikace, zanedbatelný zcela jistě není ani cenový rozdíl (v souvislosti s masovým přechodem fotografie od analogové, využívající stříbro, k digitální se navíc výrazně zúžil odbyt stříbra a ceny šly dolů). Pochopitelně, kdo bude řvát, jsou farmaceutické firmy, protože náhrada léčby za tisíce až desítky tisíc léčbou za desítky až stovky korun (která navíc zčásti nejde skrze ně, takže z ní nemají ani ty desetikoruny) je zcela jistě rmoutí. Nicméně my, jako pacienti, ať už současní nebo potenciální, bychom neměli zužovat smysl svého života na příležitost pro výdělek velkých farmaceutických firem.
Dalším pro pacienty významným faktorem jistě je skutečnost, že se jedná o přípravky mimo dosah lékařů, a tudíž nespojené s nutností vystát nekonečnou frontu u praktického lékaře (případně ještě jednu navíc u specialisty), což znamená v podstatě ztrátu půldne až dne. Příjemná je i podstatně delší expirační doba, takže je možné mít tyto preparáty doma v zásobě, opět na rozdíl od antibiotik, která velmi rychle procházejí.
Jinak doufám, že sysifovce "potěší" i skutečnost, že koloidní stříbro se nyní začalo hojně užívat právě k desinfekci vod a EUroúředníci placení farmaceutickými firmami zatím nemají na to, aby každému z nás postavili za zadek policajty, hlídajícího, zda ten přípravek lijeme do bazénu nebo si jím mažeme např. léta se nehojící ekzém.
Snahy o blokování přístupu populace k preparátům koloidního stříbra, disajnovaným k léčebnému použití, mohou paradoxně přispět k výskytu případů předávkování a jiného nesprávného použití bazénových a jiných přípravků dle "babských rad". Jistěže na tomto riziku má určitý podíl i školský experiment se množinami, kdy populace středního věku (jdoucí tedy do výskytu chorob, potenciálně těmito prostředky léčitelných) v jeho důsledku nezvládne ani primitivní přepočet dávky a koncentrace pomocí trojčlenky resp. křížového pravidla.