úterý 5. května 2015

Jak na únosce?

aneb co dělat s únosem sourozenců Michalákových


Faktem je, že Norům tak nějak nedocvaklo, že krádeže dětí a jejich "dávání na převýchovu" mají v Česku poněkud jasnou konotaci, kdy takto nacisté za okupace odvlékali děti "schopné poněmčení" zavražděných českých vlastenců a odbojářů. Byla takto zavlečena i část dětí z Lidic, zbylé byly povražděny v "pojízdných plynových komorách", tj. nákladních automobilech, upravených tak, že se výfukovými plyny otrávili lidé napěchovaní do utěsnéného nákladního prostoru. (Málo se ví, že plány na tato zařízení dostalo Německo během "kulturní výměny" v rámci paktu Molotov - Ribbentrop. Vynálezci tohoto zařízení byli tedy nějací technici ve službách buď Čeky, nebo nástupnické NKVD.) Naštěstí Norové zatím nemají možnost provádět i tu druhou část programu, který tu organizovali nacisté.
Nicméně je jasné, že v zemi, kde existují takovéto historické tradice, se mnoha pozitivních ohlasů Norové se svým programem únosů dětí nedočkají. Jistěže u kolébky této ignorance stála i velmi "fešácká" nacistická okupace Norska, proti níž Norové, ani na výzvy svého krále a vlády, kterým se podařilo na poslední chvíli prchnout do Velké Británie, nijak výrazně nebojovali. Na rozdíl od jiných národů, které proti okupantům systematicky bojovaly a na sklonku války se s větším nebo menším úspěchem snažily o bojové vystoupení proti okupantům a převzetí vlády nad svým územím (konec konců, dnes jsme si připomenuli 70. výročí propuknutí Pražského povstání), Norové pasívně čekali, až po kapitulaci Německa nahradí okupanty spojenečtí vojáci. Přitom přírodní podmínky jsou v Norsku neskonale k partyzánskému způsobu boje příhodnější než v mnoha oblastech Evropy, kde byly proti okupantům vedeny rozhořčené boje. Včetně téměř ideálních podmínek v Norsku pro pašování zbraní a dalších potřeb přes neutrální Švédsko a též po moři, které na sklonku války ovládali Britové a sověti.

Co se stalo?

Minulý týden proběhla zpravodajskými weby zpráva, že Norsko zahájilo první kroky k adopci mladšího syna paní Michalákové (to je ten, co zatím nepodlehl norskému brainwashingu a chce se vídat s matkou). Přitom zástupci norského státu ještě minulý měsíc ujišťovali představitele ČR, že něco takového nepadá v úvahu. Čímž jen dále demonstrovali "kvality" norského státu i národa. Včetně sprostoty a arogance těchto subjektů.
Důležitá je i skutečnost, že naši zastupitelé i vláda, bohužel, odmítají razantnější kroky vůči tomuto zločineckému státu. Patrně se čeká, až se do parlamentu dostanou nějací "extrémisté a populisté", kteří budou ex definitio jednat v zájmu českých občanů, tedy i proti norskému zločineckému státu.

Co by se tedy dalo dělat?

Je důležité konstatovat, byť to opět našimi sdělovacími prostředky opakovaně prošlo, že nejde o ojedinělý případ. Norský Barnevern krade děti občanům jiných států zcela běžně a systematicky. Postiženo je Polsko, pobaltské země, další státy EU, ale rovněž Rusko a dokonce i třeba Indie. Jako jedinou potenciálně úspěšnou cestu vidím, aby se státy, jejich občané byli takto okradeni, spojili. Bude-li provozovat proti Norsku nějaký bojkot firem, zboží, akce proti turistům apod. jen osamělé Česko, bude to v podstatě plácnutí do vody (byť by to mělo určitý morální smysl). Pokud by takovéto sankce provádělo koordinovaně více států, mělo by to na norskou ekonomiku, ale i "živou sílu nepřítele" (třeba turisty, Nory pracující a studující v zahraničí) dostatečně citelný dopad. Což je účel, protože sankce musejí bolet, jinak se na ně stát, který je na ostudu zvyklý, vykašle.
Další věcí je, že u nás působí tzv. "norské fondy", opravdu (spolu)financované norským státem. Jejich někteří příjemci patří mězi extrémně levicové a antidemokratické skupiny, kryté jako "nestátní neziskové organizace". Nebyl by problém, zcela v rámci zákona, vystavit tyto příjemce takové šikaně za strany státních orgánů (hlavně finančních úřadů), že by jim to značně omezilo činnost. Nebuďme naivní, finanční kontroly na státní politickou objednávku se běžně dějí. Mohli by o tom rozsáhle referovat sponzoři mimoparlamentních stran (průměr finančních kontrol na jeden podnik v Praze je jedna kontrola za několik set let, tito sponzoři mají běžně pět, šest - i více kontrol ročně - aniž by cokoli našly), takže by se nejednalo o nic neobvyklého, ani o nic mimo rámec zákona.
Přinejmenším by takovýto postup demonstroval nevůli našeho státu vůči Norsku.

A co mohou udělat občané?

V rámci svých občanských práv mohou komunikovat se svými poslanci a senátory v tom smyslu, že si přejí razantnější postup státu proti krádeži českých dětí. Mohou hrozit i tím, že raději dají hlas "populistům a extrémistům", pokud vláda a zastupitelé nepřijmou vůči Norsku silnější než ryze symbolická opatření. Nebylo by od věci v tomto kontextu, tj. "zdola" fungující občanskou iniciativou bojkotovat norské zboží. Ono ho na našem trhu mnoho není, ale pokud by se nějaká rodičovská organizace ujala shromažďování informací o takovém zboží, případně soustřeďovat informace o tom, které nadnárodní firmy mají významný podíl norského kapitálu, mohlo by to opět demonstrovat vůli občanů po nějaké odvetě. Jinými slovy, cílem by nebyl ani tak norský stát, jako vláda a zastupitelé, které by takováto vůle občanů, pokud by byla dostatečně rozsáhlá, tlačila do razantnějších stanovisek a postupů.
Co by také šlo dělat z úrovně občanů: Po celém světě vypisovat na vhodná místa "Norové kradou děti", v místním jazyce nebo anglicky, asi jako byl v 60. letech populární nápis "Servít je vůl". http://cs.wikipedia.org/wiki/Servít_je_vůl
Opět by to bylo něco, co by se nemuselo líbit, tentokrát přímo Norům, pokud by se to objevilo ve větším rozsahu a v mnoha destinacích.
Nicméně i tohle by mohlo přispět ke tlaku na naše politiky, aby začali situaci unesených dětí nějak razantněji řešit, což je asi klíčový aspekt celé kauzy.

1 komentář:

  1. Také z knihy Nora J. Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel - zaznívá temný tón, tedy důvod, proč vlastně hrdina knihy, Alan, neměl děti... On byl totiž v mládí sterilizován, v knize to vypadá jen jako taková berlička pro to, aby hrdina mohl prožít svá dobrodružství, ale na str. 42-43 se píše doslova "Pak byla v parlamentu ustanovena komise pro sterilizaci "biologicky méněcenných jedinců" a když vydala zprávu, činnost profesora Lunberga zaznamenala takový rozmach, že Alanovo lůžko bylo najednou třeba pro někoho jiného."... Jedná se o Norsko 1929.
    Takže oni Norové jsou opravdu zvláštní...

    OdpovědětVymazat