Tak má jet náš president do toho Ruska?

Jednou z největších současných kontraverzí je konflikt na téma, zda má nebo nemá jet president M. Zeman na oslavy 70. výročí konce 2. světové války v Evropě.

Politici zemí EU vesměs působí dojmem, že jim konflikt na Ukrajině vytrhl trn z paty poskytnutím vhodné záminky pro neúčast na této akci. Druhou věcí je, že země na západ od bývalé železné opony byly, až na výjimky, osvobozeny vojsky západních spojenců, takže jejich vztah k sovětským vojákům, přestože ti nesli hlavní tíhu boje proti nacistické "třetí říši" (včetně toho, že urychlení operace Bagration značně vytrhlo trn z paty vojskům, která se vylodila v Normandii, protože znemožnilo Německu přesunout proti nim oddíly z východní fronty), není zdaleka takový, jak v případě zemí, kde skutečně probíhaly boje mezi sověty a nacisty.
Další záležitostí je smutný fakt, že dnešní EU není nadarmo zvaná "čtvrtou říší", protože její uspořádání a hodnotový systém do značné míry kopírují procesy vzniku té třetí (a ani ten narůstající antisemitismus v EU s tím není v rozporu).
Korunu celé věci nasadil soudruh velvyslanec USA, navazující na tradici soudruhů sovětských (a předtím soudruhů (volkgenosse) nacistických), kteří direktivně určovali československému presidentovi i vládě (předtím protektorátním činitelům), co mají dělat, případně i co si smějí myslet. Reakce jak presidenta, tak i části veřejnosti soudruha zaskočila. Patrně se ve své bohorovnosti vůbec neseznámil s dějinami země, kam šel velvyslancovat (protože pak by si počínal daleko diplomatičtěji), nebo tuto historii zná, ale ráčí považovat "místní póvl" za nějaké opičky, kterým dá tu správnou dresuru a ony se budou stavět do haptáku přesně podle jeho povelů.
Jistěže spornou je i situace na té Ukrajině, protože se stále více ukazuje, že konflikt byl vyvolán proamerickými (či obecně prozápadními) silami, a ty ho také udržují v horkém stavu porušováním uzavřených dohod. Pokud by nebylo provokací těchto sil, válka na východě Ukrajiny by byla už měsíce minulostí. Včetně faktu, že skutečně a jednoznačně proruské síly (kozáci) jsou v konfliktu nejen s vládními vojáky, ale i s východoukrajinskými separatisty.
Můžeme také lkát nad obsazením Krymu, ale neměli bychom při té příležitosti zapomínat na to, jak hystericky reagovaly USA na začátku 60. let minulého století na pokus nainstalovat na Kubě sovětské rakety s jadernými hlavicemi.

To, na co bychom neměli zapomínat, je skutečnost, že ti sovětští vojáci, kteří ve věku kolem dvaceti let osvobozovali východ a střed Evropy (včetně našeho území) jsou dnes jaří devadesátníci, tj. při průměrném dožití ruských mužů již mají být přes 40 let po smrti. A je velmi pravděpodobné, že při následujícím kulatém výročí už budou moci politici osvobozených zemí navštívit leda vybraná zdravotnická zařízení, kde bude "vzorek veteránů" ležet na speciálních, přístroji obklopených lůžkách (a čekat na tuto příležitost, než dá někdo pokyn ty přístroje vypnout).
Neměli bychom zapomínat i na to, že sovětští vojáci nás osvobodili v podstatě proti vůli Stalina, který chtěl nechat české květnové povstání vykrvácet podobně, jako Slovenské národní i Waršavské. Jistěže důležitou roli sehráli i Vlasovci, kteří Němcům (ale i Stalinovi) rovněž udělali čáru přes rozpočet a svým vystoupením na pomoc povstalců dovršili své zločiny proti "socialistické vlasti". Jejich následné vydání západními spojenci Stalinovi (s tím, že se vědělo o jejich připravovaném povraždění) je v příkrém rozporu se současnými praktikami západních zemí, kdy kdejaký mnohonásobný vrah (ať už kriminální, nebo teroristický) má nárok na neomezený azyl i pokračování v trestné činnosti, jen aby se nedostal do státu, kde by byl řádně vyšetřován a (od)souzen (a následně po právu i potrestán).
Stalin zcela zjevně plánoval "pozdní příchod" Rudé armády do českého prostoru zachváceného květnovým povstáním. Z toho důvodu se museli na Prahu probíjet přes neobsazené zbytky "třetí říše" vojáci až z Berlína, včetně toho, že museli překonat i původní, narychlo Němci obsazená, československá pohraniční opevnění v Krušných horách a Labské soutěsce. Teprve poté, co se ukázalo, že jejich postup Němci nedokáží zarazit, směly na Prahu vyrazit i mnohem blíže dislokované jednotky, kterým stačilo rozbít pár demoralizovaných jednotek na západních svazích Vysočiny a projet na Prahu "zlatým pruhem země České", reálně nehájitelnou rovinou kolem Labe. A vstoupit do ní několik hodin poté, co do ní druhou stranou vjely jednotky od Berlína. Právě hrdinství a bojové umění (které sám vožď hrubě podcenil) těchto jednotek způsobilo, že Němci nestačili Prahu utopit v krvi, jak to provedli s Waršavou.
Důstojnický sbor těchto heroických jednotek byl také v následujících letech cílem vožďovy nelibosti až represí.

Takže přes veškeré výhrady až silnou nesympatii, které vůči Putinovu režimu pociťuji, budu spíše rád, když při patrně posledním možném slavnostním pochodu veteránů z bojů za svobodu evropských zemí bude na přehlídkové tribuně i náš president. Bude tam stát i za všecny ty, které Němci plánovali povraždit, ale v důsledku rychlého zásahu těchto veteránů už to nestihli (a pochopitelně i za jejich potomky, kteří by se v tomto případě nenarodili). Bude tam stát i za mého otce a jeho spolubojovníky z Pražského povstání.