Smrt nečisté ikony

Günter Grass se stal svými protiválečnými romány a dalšími literárními díly ikonou "pokrokové levice". Byl hojně citován i vydáván a nekriticky ctěn. V podstatě se stal jednou z ikon protiválečného hnutí.
Jeho hlavní problém nastal v momentě, kdy se po sjednocení Německa začaly systematicky katalogizovat nacistické archivy. Poté vyměkl a přiznal své příslušenství k Wafen SS, podle odborníků o nějakých 14 dnů až tři týdny dřív, než by na něho došla při uvedeném procházení archivů řada.
Levičáci se po chvílích paniky shlukli kolem jeho údajné pokrokovosti a dál předstírali, jak "značné hodnoty" dotyčný (i se svým dílem) představuje. Prostě reakce na způsob "císařových nových šatů".
Faktem je, že jeho angažovanost v SS i jeho následná angažovanost protiválečná a proti zbrojení může být a patrně i je prakticky ze stejného soudku. Agresor potřebuje, aby jeho potenciální oběť byla pokud možno co nejhůř vyzbrojená a co nejméně odhodlaná se bránit. Pokud bereme v potaz, že pro některé síly WW2 v Evropě neskončila 8. či 9. 5. 1945, ale trvá dodnes a bude trvat, dokud "árijská rasa" slavně nezvítězí a nepodmaní či nevybije "podlidi", jejichž předky se nepodařilo vybít v letech 1933 - 1945, pak má onen "boj proti válce" poněkud jiný než ryze filantropický akcent.
Konec konců, rozvrat společnosti hnutím "Obránců míru" prováděli sovětští agenti od roku 1950, kdy v celém období 50. let podporovali tito aktivisté především agresi sovětských a prosovětských režimů vůči režimům demokratickým (nebo alespoň demokratičtějším, čímž není v porovnání s poměry v bloku socialistických zemí mnoho řečeno). Nicméně velkým neúspěchem tohoto hnutí bylo zamezení pádu celé Koreje do poměrů komunistického koncentračního tábora, jak se to stalo severní polovině země. Demokratickým silám se podařilo udržet alespoň jižní polovinu země jako prosperující a jakž takž demokratickou.
Zcela úspěšný rozvrat společnosti se podařil "mírotvůrcům" až v souvislosti s válkou ve Vietnamu, kdy "protiváleční" aktivisté, placení a řízení sovětskou tajnou službou (bohužel, McCarthy, který dokázal eliminovat většinu z těch sovětských agentů, kteří do USA nalezli pod záminkou "společného boje proti fašismu", byl v té době již mrtev a, rovněž bohužel, nenašel na US politické scéně důstojného nástupce). Tím se stalo, že nebyla "politická vůle" řešit agresi komunistického režimu, porušující Pařížské dohody. Komunistický režim už po necelém týdnu stačil povraždit na území demokratického Jižního Vietnamu víc lidí, než kolik jich padlo za celou dobu války na obou stranách (i s komunisty ryze vylhanými oběťmi, i s vlastními obyvateli, povražděnými Vietkongem). A pak už jen počty obětí zvyšoval a navyšoval, až se dostal k řádově vyšším hodnotám než byli ti padlí.
Bohužel, aktivistickým zrůdám "bojujícím proti válce" nikdo za ty statisíce zavražděných a miliony vězněných v podmínkách, proti nimž byly nacistické koncentráky luxusem, nevystavil účet.
Nicméně na "boj proti válce ve Vietnamu" (přeloženo z levičáckých skřeků: "za zotročení celého Vietnamu komunisty") ihned navázalo protiválečné hnutí v Západní Evropě. Mládež, s mozky vymytými mimo jiné i díly "pokrokového" Güntera Grasse, nosila hrdě placky s nápisem "raději rudý než mrtvý" (přestože obrovská sebevražednost v komunistických koncentrácích hlásala poněkud střízlivější náhled jejich chovanců na tuto otázku). Pokud by nedošlo k vystoupení "arciďábla" Reagana, rozhodnutého SSSR "uzbrojit", tak je docela možné, že by se sovětské impérium rozšířilo až k Atlantiku. Naštěstí se mu tento úmysl podařil, protože komunistická ekonomika zátěž výroby zbraní nové generace prostě neutáhla a sesypala se.
Günter Grass se také "pokrokově" účastnil aktivit českého hnutí "Proti základnám", což také jasně ukazuje na to, komu vlastně slouží a kým je řízen.
Jeho boj v tomto ohledu není nijak nekonzistentní: Události na Ukrajině v podstatě názorně ukazují, že není problém dostat v zemích, které se nechají, do vlády síly, jejichž předchůci se za WW2 orientovali na spolupráci s Německem. Obávám se, že (neo)nacisté dnes konečně pochopili tragický omyl svých předchůdců, když se ti dali s vervou do vyvražďování a terorizování obyvatel SSSR, původně je vítajících chlebem a solí jako "osvoboditele od bolševismu". Kdyby nebyli blbí (což naštěstí pro nás byli), tak mohla naprostá většina z nich vykonávat kvalifikované práce ve zbrojních továrnách v hlubokém zázemí a zbytek dělat důstojníky a poddůstojníky (včetně praporčíků) jednotkám protikomunistických dobrovolníků, které by s německou výzbrojí a velením měly dost sil i kvality na převálcování Rudé armády. Nehledě k tomu, že oboustrannou chybou těchto zločinných a velmi podobné hodnoty vyznávajících režimů byl jejich konflikt. Lze si docela dobře představit alternativní historii, v níž by nacistické Německo se SSSR splynuly do unitární říše zla, táhnoucí se od Čukotky až k Severnímu moři.
Zmíněné postnacistické síly drží v Rusku poměrně tvrdě u huby Putin, proto mu také pokrokoví aktivisté nemohou přijít na jméno.
Grass se na konci života jasně odkopal svým vystoupením proti Izraeli a dodávkám zbraní pro něj, které jsou pro tuto zemi životní nezbytností vzhledem k permanentnímu ohrožení agresívními islamisty z okolních zemí.
Zemřel tedy člověk, jehož život jasně ukazuje, jak se původní nacismus ve spolupráci s údajně nenáviděným komunismem transformoval v protidemokratické "mírové hnutí", které mělo za cíl odzbrojit demokratické země a připravit je k obsazení buď vnitřním nebo vnějším nepřítelem, pokračovatelem původního nacismu. Existuje pouze malý prostor pro pochybnosti o tom, že jeho "mírové" a "protiválečné" vystupování, včetně literární tvorby, nebylo pokračováním jeho původního angažování se v řadách SS (a možná i výsledkem sil, řídících nacistické pohrobky). A i v nepravděpodobném případě, kdy se tyto pochybnosti změní v jistotu, je třeba mu coby negativum přičíst značnou míru intelektuální omezenosti za to, že si nevšiml, jakým silám vlastně razí cestu. Tento člověk se tedy angažoval po celý život spíše na temné straně Síly. Jistě to není důvod k močení na jeho hrob, ale na druhé straně ani nemusíme ždímat nad jeho rakví kapesníky.