"Se*eme na vás, občani!", řekl Nejvyšší soud

aneb šílenec a šílenec

Šílenec v okamžiku nějaké duševní krize, o jejíž podstatě můžeme jen spekulovat, napral letadlo do země (a v podstatě zůstane spekulací, byť vysoce pravděpodobnou, i to šílenství, pokud se nenajde druhá černá skříňka, jejíž záznam by stoprocentně vyloučil poruchu na řízení letadla). A ihned se celosvětově dělají opatření, která by něčemu podobnému v budoucnu zabránila.
Šílená pacientka byla "v pohodě" propuštěna z psychiatrické léčebny, přestože v první atace choroby byla nebezpečně agresívní (přepadla školu, ohrožovala vychovatelku a jednu z žákyň držela jako rukojmí) a nedodržovala v ambulantní léčbě léčebný režim (případně je její choroba natolik nestabilní, že se i při jeho správném dodržování spontánně zhoršila). Přesto soudy konstatovaly, že její propuštění bylo naprosto v pořádku.

Ukazuje se naprosto rozdílný přístup k těmto dvěma eventualitám.

Ten první spočívá ve stupňování opatrnosti a zavádění úprav toho, co se v minulosti ukázalo jako nedostatečné. Přestože pravděpodobnost šíleného pilota (pomineme-li útoky taranem za války - zdaleka se nejednalo jen o proslulé japonské kamikadze), který se napere s letounem a cestujícími do země, je extrémně vzácná (jeden případ za několik let po celém světě), ihned se prováděla opatření, která by měla něco takového ztížit (nebuďme naivní, stoprocentně zabránit se tomu opravdu nedá) a výskyt těchto případů učinit ještě vzácnějším.
Lze pochválit jinak nepříliš chvályhodné české Aerolinie, které opatření, jaká nyní zavádí Lufthansa, měly (podobně jako třeba některé společnosti v USA) již zavedeny, tj. nikdo nesměl zůstat v pilotní kabině úplně sám. Jistě by to bylo na houby v případě velmi odhodlaného pachatele (pak by muselo být ustanovení upraveno tak, že tam bude se samotným pilotem vždy někdo, kdo ho dokáže v případě potřeby fyzicky zvládnout, tedy třeba ne letuška "40 kilo i s postelí" s dvoumetrovým "rambem"). Nebo pachatele, který si např. připravil v pilotní kabině skrytou zbraň. Nebo situaci, kdy s pachatelem zůstane v pilotní kabině někdo předem domluvený na společnou sebevraždu. Ale většinu +- náhlých psychických krizí, kdy příležitost z osamění v pilotní kabině je poslední kapkou, toto opatření pokryje.

Ten druhý spočívá v tom, že: "Pacientka byla puštěna na svobodu a tam vraždila - no a co, občani, se*eme na vás! My tu přece nejsme od toho, abychom zajišťovali pro vás nějaké bezpečí."
Jinými slovy, nebezpečná pacientka, která už jednou v raptu ohrožovala lidi na životě, byla na základě nikým nepřekontrolovaného posudku propuštěna na svobodu. Zjevně nesprávně, protože kdyby byl "odborný" názor léčebny (zcela jistě diktovaný vedle odbornosti i ekonomickými a dalšími faktory - dlouho hospitalizovaní pacienti se prostě nevyplatí, mohlo jim hrozit přeplnění nad ekonomicky optimální obložnost apod.) v pořádku, tak by dotyčná po relativně krátké (něco přes půl roku) epizodě ambulantní léčby nevyrazila s nožem vraždit středoškoláky.
Nejvyšší soud ovšem konstatoval, že podle jeho mínění je vše v absolutním pořádku, nikdo nepochybil, nikdo nebude sankcionován za zjevně nesprávný "odborný" posudek (v řadě jiných vysokoškolských oborů než je psychiatrie by něco podobného znamenalo buď totální konec odborné kariéry, nebo alespoň výrazné zpomalení jejího dalšího rozvoje) a nebudou se ani dělat žádná opatření ve smyslu úpravy pravidel zacházení s těmito lidmi, která by zabránila v budoucnu, aby se něco podobného opakovalo. A i dotyčnou možná za pár let propustí, aby mohla vraždit dál (a třeba jí dají i kudlu, aby si ji nemusela shánět, nebo ji nechají udělat řidičák, jako Hepnarovou) a vše bude v naprosté pohodě.
Jistěže je zde i určitá "profesionální deformace", protože soudy (nejen ten nejvyšší) běžně propouštějí na svobodu nejen nebezpečné šílence, ale i zločince, u nichž je vysoká pravděpodobnost (pokud ne naprostá jistota), že budou pokračovat v páchání trestné činnosti, a v zásadě je to rovněž nezajímá. Naopak po "odborné linii" bojují proti opatřením, která by takovémuto propouštění recidivistů mohla zabránit ("třikrát a dost", trest smrti apod.). Takže se vlastně jak Okresní soud v Opavě, kritizovaný ministryní Válkovou, tak i Nejvyšší soud, který její stížnost zamítl, zachovaly naprosto konzistentně s touto praxí i s odbornými názory, panujícími v soudcovské veřejnosti.

Jaká je podstata rozdílu mezi těmito dvěma přístupy?

Letecké společnosti velice dobře vědí, že pokud nezavedou preventivní opatření, cestující se od nich odkloní ke konkurenci, která tato opatření zavedla. Dokáží si i představit, že může v řadě případů dojít k odklonu od cestování letadly vůbec a jeho náhradě dálkovými kontakty typu videokonferencí, případně zaměření se turistů na destinace, kam se dá dorazit i jinak než letecky, a tím dojde i k absolutnímu poklesu zájemců o jejich služby (zohledňuji iracionální jednání lidí, kteří více "slyší" na velké havárie než na počty mrtvých při menších haváriích, byť je při nich těch mrtvých více). Což se vše promítne do jejich příjmů (včetně peněženek i sociálních jistot vůbec všech zaměstnanců).
Nejvyšší soud tč. není nijak za své aktivity ani takto nepřímo, jako ty letecké společnosti a jejich personál, odpovědný. Dokud šílenci "nespotřebují" tolik občanů, že by na jejich platy stát jednoduše neměl, tak jsou soudci v pohodě a za vodou.
Asi jediná možnost, jak tuto situaci zvrátit (mimo nějaká nesystémová opatření, překračující rozumné hranice demokracie jako takové), je umožnit občanům, např. v rámci voleb do Parlamentu, tyto soudy (NS, NSS, ÚS) "známkovat" (např. jako ve škole) s tím, že by se od výsledné známky odvíjely maximálně dosažitelné příjmy jejich pracovníků v období do dalších voleb.
Faktem je, že NS bych za rozhodnutí v této kauze (stížnost ministryně Válkové na postup Opavského soudu) jedničku rozhodně nedal.

Aktualizace

Nález druhé černé skříňky teorii šíleného sebevraha potvrdil, takže v úvodu textu zmíněná procenta nejistoty byla anulována.