Wilhelm Gustloff 70

30. 1. 2015 uplynulo 70 let od torpédování původně výletní, ubytovací, posléze lazaretní a na konci své kariéry transportní lodi Wilhelm Gustloff.
Tato loď byla původně stavěna jako rekreační, demonstrující péči nacistického státu o pracující. Nicméně na samém začátku války byla převzata armádou. Sloužila např. k vítěznému návratu příslušníků Legie Condor (známou především vybombardováním městečka Guernica, nicméně to nebyl zdaleka jediný masakr civilního obyvatelstva, provedený touto jednotkou). Později byla použita nejprve jako obytná loď, podílející se na zajišťování výcviku ponorkových posádek. Byla ukotvena ve Gdyni a její osud se naplnil v souvislosti s evakuací před blížící se Rudou armádou.
Loď, plující pod velením kapitána Friedricha Petersena, byla v nočních hodinách torpédována sovětskou ponorkou S-13, pod velením kapitána Alexandra Marineska. Byla vypálena tři torpéda (4. selhalo) a byla zasažena příď, střed lodi a strojovna. Potápěla se asi 3/4 hodiny při teplotě moře +4 a vzduchu -20 stupňů Celsia (což bylo horší, než v případě Titanicu). Bylo zachráněno cca 1200 lidí. Na oficiálních seznamech bylo něco přes 6000 lidí (posádka, vojáci, civilisté), v reálu se na konci příprav k vyplutí nahrnuly na loď tisíce prchajících "východních osadníků", které v případě dopadení rudoarmějci čekala smrt. Odhady skutečného počtu lidí na lodi přesahují 10000.
Pro nás je také tato katastrofa zajímavá i tím, že jednu z významných rolí v německém filmu o ní hrála Dana Vávrová, Leontýnka z filmu "Ať žijí duchové".
Hodnocení tohoto válečného aktu se rozcházejí. Část hodnotitelů má tendenci jej hodnotit jako "katastrofu, převyšující potopení Titanicu", ovšem je zde naprosto zásadní rozdíl: Jednalo se o vojenské plavidlo a jeho potopení bylo normálním válečným aktem.
Je naprosto lhostejné, zda budeme tuto loď považovat za civilní, vezoucí vojenský kontraband, nebo za vojenskou, vezoucí raněné a civilisty. Obojí mezinárodní dohody zakazují s přibližně stejnou intenzitou a činí z takové lodě naprosto legitimní cíl.
Z hlediska dalšího vývoje války je podstatné, že v chladných vodách Baltu našla smrt většina příslušníků posádek, vycvičených na nové typy německých ponorek. Tyto ponorky byly v podstatě překonány až loděmi poháněnými jaderným reaktorem. Jednalo se o první typ těchto plavidel, které byly opravdu podmořskými plavidly, nikoli občas se ponořujícími a pod vodou částečně manévrujícími hladinovými loděmi, což byly prakticky všechny ponorky předchozích konstrukcí.
Ponorky nové koncepce mohly nadělat masakr mezi spojeneckou přepravou přes La Manche, případně Atlantik, a velmi drasticky zvýšit počet jejich ztrát. Byly tehdy používanými prostředky téměř nezjistitelné a byly pod vodou daleko pohyblivější, takže by, přinejmenším na začátku jejich nasazení, bezpečně unikaly protiponorkovým plavidlům. Válku by zcela jistě nezvrátily, ale mohly by prodloužit agónii nacistického státu o týdny až měsíce se všemi důsledky pro okupovaná území i vězně v koncentračních táborech a věznicích. Je docela možné, že by v případě významnějších potíží angloamerických vojsk došlo k výraznému posunu demarkační čáry mezi sověty a západními spojenci, se všemi možnými důsledky v poválečném osudu Evropy (např. komunistické Rakousko, NDR zabírající většinu německého území apod.). Takto se jejich nasazení výrazně opozdilo, protože bylo nutno stáhnout a přecvičit posádky klasických ponorek, takže vypluly pouze některé z nich a na samém konci války a pořád ještě s posádkami, poněkud připomínajícími chudáka kočího, posazeného do automobilu. Čemuž odpovídaly i jejich možnosti a bojové výsledky.
Lidsky tedy můžeme oběti z této lodi litovat, ale současně bychom si měli být vědomi faktu, že tato událost je při hodnocení v širších souvislostech jednoznačně pozitivní.