Další planeta?

Je, pochopitelně, míněna další planeta sluneční soustavy, o níž se na "odborně vypadající" úrovni začalo spekulovat před nedávnou dobou. Exoplanety (u jiných hvězd) se nám množí jako houby po dešti a v podstatě je neochota tyto objekty pojmenovávat, protože by nám jednoduše dosud nepoužitá jména nestačila.
V posledním týdenním přehledu jsem se v této souvislosti zmiňoval o Titius-Bodeově řadě.

Johan Daniel Titius (1729-1796), profesor astronomie ve Wittenbergu upozornil na pravidelnost vzdáleností planet od Slunce. Johann Elert Bode (1747-1826) vyřešil nepravidelnost jeho řady přiřčením mezery mezi Marsem a Jupiterem chybějící planetě. Později v této mezeře byly nalezeny planetky, z nichž největší, Ceres, získala statut miniplanety tím, že se zhroutila vlastní gravitací do kulovitého tvaru a současně ale nevymetla gravitačně okolí své dráhy, jak to činí opravdové planety.


Titius - Bodeho řada pro planety

Z tabulky porovnání předpovězených a naměřených hodnot pro jednotlivé planety vidíme, že předpovědi platí velice dobře až po planetu Neptun. Hvězdička u asteroidů naznačuje, že jejich "průměrná vzdálenost" od Slunce se podle různých pramenů liší, takže zde uvedená hodnota může být podle jiných zdrojů jiná. Neptun je odchýlen o téměř 30 procent směrem ke Slunci. Miniplaneta Pluto je na téměř poloviční vzdálenosti, oproti předpovězené. Za ní obíhají další objekty, z nichž některé jsou větší než Pluto (což byl hlavní argument "zbavení" Pluta statutu planety a přiřazení k miniplanetám). Pluto má také výraznou odchylku roviny své oběžné dráhy od ekliptiky.
Pokud bychom vztáhli T.B. pravidlo na další planetu, musela by buď ležet v téměř dvojnásobné vzdálenosti než Pluto, nebo je někde zde "těžiště" menších těles, vyplňujících další mezeru mezi planetami a následující planeta by byla někde blízko další pozice Titius - Bodeovy řady, tedy někde blízko čtyřnásobku vzdálenosti Neptuna od Slunce. Obojí je v podstatě možné, protože mezi Neptunem a Uranem i Uranem a Saturnem víme o drobnějších tělesech. Zdá se, že při takto strmně narůstajících vzdálenostech mezi planetami už mězi nimi mohou být "mrtvé prostory", které ani zevnější ani vnitřnější opravdová planeta dokonale nevymete.

Titius Bodeova řada platí i pro oběžnice planety Jupiter. Je tam víc odchylek než v případě planet, v některých případech zase určitou pozici sdílí více měsíců (a v jedné pozici je dokonce prstenec), ale odchylky jsou natolik malé, že zřejmě můžeme (alespoň prozatím) konstatovat, že tato řada je výsledkem nějakého příčinného vztahu, který zatím nechápeme.




Titius - Bodeho řada pro Jupiterovy měsíce

Proč takovou planetu nepozorujeme, zvlášť, má-li být větší než Země?
Je třeba si uvědomit, že Neptun pozorujeme proto, že je obrovský a i tak je to teleskopická planeta, která, na rozdíl od Uranu, nikdy nepřekročí práh vidění pouhým okem, ani za optimálních podmínek. Pluto a další transneptunická tělesa vidíme především pro jejich vysokou odrazivost. Pokud by Pluto (o průměru 2368 km) nahradil na oběžné dráze mnohem větší Měsíc (o průměru 3476 km), noční svit by se dramaticky zvýšil, protože měsíční povrch odráží kolem 10 procent světla, zatímco povrch Pluta přes 90. V reálu by, pochopitelně, zareagoval Pluto na sluneční teplo jako kometární jádro gigantických rozměrů a jeho koma by nejspíš obklopila i Zemi. K velké nelibosti astronomů, kteří by viděli na obloze jen mléčný svit.
Relativně tmavé těleso, i takto obrovitých rozměrů, bychom ani nejlepšími dalekohledy neviděli. Jedinou možností je věštění z naměřených odchylek drah transneptunických těles (bílé barvy) od vypočtených. Teoreticky by takové těleso mohlo někdy na pár okamžiků zaclonit nějakou hvězdu, ale zachytit tento několik zlomků  sekundy až sekund trvající jev by se podařilo jen náhodou. Nicméně právě odchylky od vypočtených zákrytů hvězd transneptunickými tělesy mohou velmi upřesnit "dráhu naměřenou" a konfrontovat ji s výsledky výpočtů.

Budou tam žáby taky?

Pochopitelně, to zajímá nejen posluchačky učeného žabáka z Písní kosmických, ale také nás. Bez ohledu na to, jak se díváme na závěry Zaccharia Sitchina, který takovýto objekt v hlubinách periferie sluneční soustavy vyčetl z mezopotámských tabulek.
Takováto planeta by přijímala na metr čtvereční čtvrtinové, nebo dokonce jen šestnáctinové množství energie než Pluto. Nicméně, pokud by to byla skutečně kamenná planeta s velmi hustou atmosférou, mohlo by teplo radioaktivních prvků v jejím nitru vyhřát přízemní vrstvy atmosféry natolik, že by na jejím povrchu dokonce mohla existovat voda v kapalném skupenství. Život by tedy nemusel být odkázán na nějakou šílenou exotiku s kapalným metanem místo vody jako základem tělesných tekutin. Uvedené modely a výpočty nad nimi byly provedeny pro objekty, existující zcela mimo jakékoli hvězdné systémy. Upřímně řečeno, u objektu s těžkými prvky v kůře bych očekával, že bude spíš záchytem něčeho, co vzniklo mimo sluneční soustavu, protože modely vzniku sluneční soustavy vycházejí z představy, že po zážehu jaderných reakcí ve Slunci došlo k vypuzení lehčích prvků na periferii soustavy. Kuipierovská tělesa jsou pevná hlavně proto, že mají teplotu jen pár stupňů nad absolutní nulou, jinak by to byly plynové koule.
Takže, milé žáby, by učený žabák měl odpovědět, že pokud tou těžkou planetou bude jen nějaké "hodně přerostlé" kuipierovské těleso, tak by se zde daly čekat jen pro nás naprosto exotické (a kdo ví, zda vůbec možné) formy života, s jakými se počítá případně pro Titan. Pokud to bude objekt "ukradený" Sluncem nějaké menší a slabší hvězdě někdy v minulosti, mohly by tam být i louže se žábami a možná i Enunaki.