Breivikiáda versus palachiáda

Svého času jsem v několika internetových diskusích na téma terorismu srovnal Jana Palacha s A.B. Breivikem. Většinou jsem byl ostatními diskutujícími umlčován a osočován. Jsem toho názoru, že toto téma ve mě nazrálo natolik, abych byl schopen dát dohromady více než realtivně kusý diskusní příspěvek:

Andreas Behring Breivik (*1979) pochází z neúplné rodiny, nedokončil středoškolské vzdělání. V mládí byl členem Norské pokrokové strany, později se s ní ideově rozešel, podle některých zdrojů byl odejit, podle jiných vystoupil. 22.6. 2011 provedl výbuch ve vládní čtvrti v Oslo a následně přepadl tábor dělnické mládeže na ostrově Utoya, kde postřílel 69 táborníků.
Jan Palach (*1948) byl úspěšným vysokoškolským studentem, který se 16. 1. 1969 polil na Václavském náměstí hořlavinou a zapálil a 19. 1. na následky popálenin i zemřel.

Mohou mít takovíto dva lidé něco společného?
Liší se v podstatě o jednu generaci (Palach by klidně mohl být věkem Breivikovým otcem, a nemusel by ani moc pospíchat), vzděláním i typem činu. Sebeupálení je autodestrukce, teroristický útok primárně směřuje na okolí. Takto letmo by se dalo říst, že je možné postavit oba proti sobě: "Hodného" J. Palacha, který se sebeobětoval proti "zlému" A.B. Breivikovi, který masově vraždil.
Letmé pohledy jsou ovšem záludné tím, že zavádějí nepřípustná zjednodušení:
Breivik zcela jistě počítal s následky, včetně toho, že bude dopaden a zlikvidován jak při samotné akci, tak i při její přípravě. Počítal pravděpodobně i s tím, že pikud akci přežije, tak z vězení už nevyjde. Jinými slovy, prvky autodestrukce najdeme i u něj. Palach zase počítal s vyburcováním národa ke vzpouře. Ta nepřišla, nicméně nepokoje při prvním výročí okupace přinesly - čísla jsou podle webu totalita.cz neúplná - 39 postřelených z nichž pět zemřelo. Vzpomínka na Palacha zcela jistě k událostem prvního výročí srpnové okupace přispěla. Je také nutno si uvědomit, že normalizační komunistický režim měl dvacet let na zametání stop, a že skutečný počet zraněných a mrtvých tudíž nebudeme vědět nikdy. Pokud by se ovšem Palachův pohřeb změnil bezprostředně v nějaké masové protesty, mohl být počet postižených stejný nebo i větší.

Nyní to, co oba spojuje:
Oba se dostali do situace, kdy v zemi vládl odporný a zločinný režim, spolupracující s nepřáteli státu a národa.
U nás byla situace čitelnější o to, že zde proběhla v srpnu 1968 násilná okupace, spojená s postupným odstavením legálně zvolených vládních činitelů od moci. Postupně narůstal teror "normalizačního" režimu, kdy "provinilí" byli vyhazováni ze zaměstnání a studií a na hranicích se střílelo do těch, kdo chtěli emigrovat. Režim pochopitelně sám sebe presentoval jako "vysoce demokratický", podporovaný "dočasně umístenými bratrskými vojsky", bojující proti "kriminálním a deklasovaným živlům". Přestože v době, kdy JP spáchal svůj čin, se ještě normalizační mašinérie zdaleka nerozjela naplno, inteligentní člověk mohl předvídat, k jakým koncům nastolené trendy, navíc podporované okupační mocí, povedou. Mohl (?) předvídat i to, že někteří z akademických činovníků, vedoucích pietní průvody, využijí fotografie těchto průvodů k následným normalizačním čistkám na příslušných vysokých školách.
V Norsku vláda Sociálně demokratické Strany práce (politicky v řadě ohledů blízké rané NSDAP) nastolila poměry jednoznačně smeřující k vytvoření vlády jedné strany. Na místě "našich" sovětských okupačních vojsk zde byla řízenou imigrací stále narůstající islámská komunita, explicitně pohrdající Nory a jejich životními hodnotami.
U nás byli "rusáci" prakticky uvězněni v kasárnách a vojenských prostorech a mimo bezprostřední okolí těchto míst s nimi naše obyvatelstvo nepřicházelo do kontaktu. Pokusy o "družbu" zástupců mládežníků ze střední skupiny vojsk s jejich vrstevníky z naší populace byly poměrně rychle ukončeny. Zlé jazyky tvrdily (a jakési potvrzení této informace se mi dostalo i během mé odborné stáže v SSSR), že příslušníci těchto vojsk (a také vojsk umístěných v NDR, Maďarsku a dalších civilizovaných zemí ze států Varšavské smlouvy) následně byli nuceni trávit po ukončení vojenské služby ještě další léta na Sibiři, aby se zbavili "nákazy", se kterou v těchto zemích přišli do kontaktu.
Naopak u muslimů v Norsku nějaká "nákaza" základními civilizačními hodnotami nehrozila a jejich vůdcové je mohli vypustit přímo mezi domácí obyvatelstvo, které trpělo jejich terorem. V oblastech s vyšší koncentrací muslimů bylo až 80 procent násilných trestných činů provedeno příslušníky muslimské imigrantské minority (s koncentrací něco přes pět procent v těchto oblastech).
Norští sociálfašisté systematicky odmítali jakékoli stížnosti na chování muslimů, dehonestovali všechny, kdo na podobné incidenty upozorňovali a v řadě případů si počínali velmi srovnatelně s postupem československých "normalizátorů" proti nepohodlným politikům, publicistům, nebo prostě jen nadprůměrně se angažujícím občanům.

Je otázkou, co bylo "poslední kapkou" do poháru Breivikovi trpělivosti. Je docela možné, že to byla slova jedné z političek sociálfašistické vlády, která stesky na agresivitu muslimů komentovala tím, že "by samy Norky měly začít nosit burky, aby muslimy neobtěžovaly".
Nicméně krátce poté Breivik zveřejnil svůj manifest (který se vzápětí rozšířil po internetu a je nyní i na Wikipedii), odpálil nálož v Oslo a pak vyrazil na ostrov Utoya.
Naši propagandisté kvíleli nad vražděním "dětí". Rozpětí věku obětí bylo 13 - 25 let (nepočítám-li organizátory a policistu), tedy modus i medián mimo rank dětského věku. Pokud lze tuto skupinu k něčemu přirovnat, tak politicky i věkově k "táboru mladých SA", který je ve známé sekvenci Viscontiho filmu Soumrak bohů (celý film je zde na youtube - anglicky se španělskými titulky) násilně obsazen jednotkou SS v průběhu "Noci dlouhých nožů". Na rozdíl od zmíněného filmového tábora se ovšem jednalo o tábor smíšený, takže jeho účastníci nebyli omezeni pouze na gay aktivity.
Patrně "kouzlem nechtěného" Breivik jasně ukázal, kromě samotného vyvolání pozornosti a publicity, dvě věci:
- Důsledky politického vymývání mozků v tomto táboře (účastníci se dlouho domnívali, že dotyčný pán je součástí programu, a že jim "demonstruje židovský teror vůči nebohým Palestincům"), kdy se ohrožení nezmohli na žádnou koordinovanou obrannou akci (bylo jich tolik, že kdyby se na něho sesypali, tak by ho opravdu umlátili čepicemi, nebo spíš kameny, a obětí by bylo podstatně méně, než kolik jich bylo v reálu). Zdá se, že jedním z důležitých prvků "výchovy" v tomto zařízení bylo nereagování na teror (či podrobení se teroru), byť by jím byli bezprostředně ohroženi - jinými slovy výchova perfektního "materálu" pro násilnou islamizaci.
- Naprostou impotenci norské policie. Na místě samém byl policista, ovšem neozbrojený, takže zcela bezmocný (ani on se nepokoušel něco zorganizovat, ať už odpor, nebo útěk). Policie dlouhodobě odmítala vůbec přijmout informaci o masakru, policejní vrtulník, který po desítkách minut přilétl, opět neměl žádné použitelné zbraně na palubě, stejně tak i policejní člun, který se tam přimotal, a teprve poté, až se mnohonásobně ujistili, že ten vrah rozhodně není džihádista, se konečně dostavili ozbrojenci, kterým se ABB bez odporu vzdal. Nabízí se otázka, co by dělali v případě, kdyby tam místo ABB byl opravdový džihádista, - a současně i různé ošklivé a jedovaté odpovědi typu: "nechali by ho střílet dál" nebo "omluvili by se mu za vyrušování a přivezli mu další náboje". Pikantní je i to, že norská policie pořádala cvičení na likvidaci teroristického útoku s velmi podobným scénářem, které údajně skončilo necelou půl hodinu před tím, než začal ABB střílet. Mnoho věcí se nejrůznějším způsobem kamuflovalo, včetně vypoouštění desinformací do sdělovacích prostředků, protože to byla ostuda nad ostudu a navíc v době snahy přitvrdit ještě víc v omezování vlastnění a nošení zbraní. Faktem je, že dva tři plnoletí hoši s pistolemi by museli ABB bez větších problémů zneškodnit (o ozbrojeném policistovi, nebo ozbrojených policistech v první vlně ani nemluvě). Nebýt těch mrtvých, tak by byly aktivity norské policie v souvislosti s touto událostí perfektní námět na grotesku či komedii.

"Breivikiáda" byla prostě zcela jednoznačně výsledkem naprosto až zrůdně vadného systému, podobně jako např. černobylská havárie. ABB a ještě víc ti neschopní policisté a organizátoři tam hráli stejně trapnou a tragickou roli, jako obsluha černobylského reaktoru, postupně na základě priorit daných politickým zadáním vypínající všechny bezpečnostní systémy a nakonec ty nejodolnější zlikvidovala štípacími kleštěmi. Tam i tam hrál roli tlak ze strany politického systému (jehož absurdnost a zločinnost byla v obou případech ve své době nekritizovatelná) a identita jednotlivých figurek je v podstatě lhostejná.

Další podobnost JP a ABB vidím v tom, že oba byli postaveni před identický úkol: Nějakým způsobem o sobě a svých názorech dát vědět, a to takovým způsobem, aby to propagandistická mašinérie, stojící proti nim, nemohla potlačit.
JP mohl zvolit sebeupálení, protože to bylo v našem kulturním kontextu velmi neobvyklé a navíc vzbuzující historické asociace (Jan Hus). Jeho čin skutečně propagandistickou mašinérii zaskočil, takže se informace o něm dostala mezi lidi. "Pochodeň číslo 2", Jan Zajíc, je už znám výrazně méně a vyjma specialistů asi nazpaměť identitu dalších nezná (celkem bylo "živých pochodní" 26, z toho 7 zemřelo) a dohledává je v případě potřeby po učebnicích a specializovaných webech. Propagandistická mašinérie normalizačního státu se prostě naučila "živé pochodně" zvládat tak, aby nadělaly co nejmenší "ideologickou škodu".
Z výše uvedených důvodů nemohl ABB zvolit sebeupálení. Málo se ví, že relativně krátce před jeho akcí provedlo protestní sebeupálení v Oslo s prakticky identickými politickými požadavky, jako jsou vypsány v jeho politickém manifestu, několik lidí (nejméně dva, nicméně jich mohlo být i víc, informace o nich jsou tak potlačené, že v některých případech není jasné, zda nejde jen o trochu jinak popsaný stejný případ). Ohlas byl asi takový, že se o tom dozvědělo pár lidí, sledujících specializované weby.
ABB tedy provedl akci (můžeme sáhdlouze diskutovat o tom, zda neměl jinou možnost a zda Norsko už opravdu bylo v situaci, kdy nezbývala jiná možnost než veřejnost vyburcovat tak drastickým a tragickým způsobem), která režimní goebbelse zcela zaskočila a než se vzpamatovali a začali racionálně a systematicky mlžit, proniklo k veřejnosti dost informací o ní a o důvodech, které Breivika k tomuto strašnému činu vedly. Mlžení ale stačilo na vyvolání nejistoty v tom, jak "breivikiáda" konkrétně probíhala. Nepodařilo se ani, v důsledku občanské statečnosti několika lékařů, prohlásit Breivika za blázna (československý normalizační režim se o totéž  víceméně úspěšně snažil u po Palachovi následujících "živých pochodní").
Breivik tedy přijal vězení, asi jako Palach lůžko na klinice popálenin s vědomím vysoké pravděpodobnosti, že bude jeho finální destinací (mimochodem, JP nemohl s jistotou předem stoprocentně vědět, že zemře).

Vzpomínka na Jana Palacha se zúročila prakticky až dvacet let po jeho smrti, kdy "Palachův týden" nastartoval společenský pohyb, který následně vedl k masovému studentskému průvodu 17. listopadu s nepovolenými hesly, jeho zmasakrování na Národní třídě a všemu dobrému i špatnému, co potom následovalo.
A.B. Breivik sice do jisté míry kompromitoval stranu, s níž jako mladší koketoval, ale na druhé straně následující volby v Norsku (2013) vyhrál blok pravicových a "extrémistických a populistických a xenofobních" stran, který získal v Norském parlamentu pohodlnou nadpoloviční většinu. Patrně opravdu sehrálo roli, že se norští voliči začali zabývat tím, proč to ABB udělal a kamže sociálfašisté zemi vedou. Došlo tedy k přinejmenším přerušení sestupu Norska do sociálfašistické totality. Do jisté míry se tak tedy jeho čin zhodnotil už za jeho života. (Zejména budou-li nastartované pozitivní trendy dál pokračovat.)


Zachránil Breivik nějaké životy?
Tohle je otázka ošklivá, nicméně legitimní. Jako člověku, který sleduje informace o islámském teroru alespoň s trochou systematičnosti mi přišlo nápadné, jak po breivikiádě došlo k "zamezení několika chystaných teroristických útoků policií" a obecně teroristické útoky v civilizovaných zemích ustaly, až prakticky do známého atentátu v Bostonu. Dál byly pochopitelně provozovány islámské rituální vraždy odpadlíků a "ze cti", které už mají proislamističtí agitátoři vychytané, aby nepůsobily větší rozruch než např. zprávy o dopravních nehodách. A dál běžel islámský teror v zemích třetího světa a na Blízkém Východě (je to daleko, tamní muslimové jsou jiní než muslimové u nás a Izrael si islámistický teror zaslouží, takže se vlastně nic neděje - i tohle jsou naučená klišé prakticky všech zpravodajských organizací, čest těm pár výjimkám). Pochopitelně, jen islámská sekta Boko Háram povraždila v posledních týdnech několikanásobek lidí, stejně tak islamistické bojůvky ve Středoafrické republice, a to zmiňuji jen ta "bojiště" o nichž se občas informuje i u nás. A pokud bychom šli dál do minulosti a šířeji do světa, tak jsou to hory a hory mrtvol, které by ostrov Utoya pokryly asi ve víc než jedné vrstvě.
Považuji proto za vysoce pravděpodobné, že někdo centrálně rozhodl o útlumu islámského teroru v zemích euroatlantické civilizace, aby dojem ze "strašlivého teroru" ABB zůstal co nejdéle.
Potenciální oběti těchto teroristických útoků zcela jistě nemohou tušit, že byly určeny do "výřadu" před zpravodajskými kamerami, a mohou se dál v klidu opájet svou morální převahou nad jakýmsi norským teroristou.