Jsou exekutoři "novodobí kati"?

Na obhajobu exekutorů vyšel 18. 2. velmi rozhořčený článek v netovém časopise Neviditelný Pes. Autor se nám snaží namluvit, že za celospolečenskou "záští" vůči exekutorům je jen a jen iracionální pohled na toho, kdo je vykonavatelem spravedlnosti, jako byli ve středověku (ale i v raném novověku) kati.
Autor (kandidát na exekutora) je zcela mimo realitu, bohužel.

Začnu ze široka: Ve Francii na sklonku 80. let 18. století bylo jedním z nejnenáviděnějších povolání výběrčí daní. Nebylo to z nějakého iracionálního důvodu, ani proto, že snad téměř neexistuje někdo, kdo by platil daně rád ("ekonomický masochismus" považuji za skutečně velice vzácnou chorobu). Bylo to proto, že tito výběrčí si počínali prakticky stejně, jako výběrčí daní ve známé filmové pohádce Pyšná princezna, jen jistě ne tak okatě - tam je to zahráno způsobem, aby tomu porozuměly i malé děti. Nicméně výsledek jejich činnosti byl naprosto stejný: Zatímco daňová zátěž populace rostla, proud vybraných peněz do státní pokladny se přiškrcoval a škrtil, až došlo k situaci, že ta zela prázdnotou. Král Ludvík XVI. byl nucen vypsat nové daně, a to potřeboval mít schváleno jakýmsi "praparlamentem", generálními stavy. Generální stavy se sešly, konstatovaly, že země je řízena prachmizerně, dostaly se do konfliktu s královskou mocí a po pádu Bastily, 14. 7. 1789, se začala psát v historii Francie kapitola s názvem "Velká francouzská buržoasní revoluce".
Jednou z prvních věcí v nových poměrech bylo postavení bývalých královských výběrčích daní mimo zákon. Kdo z nich byl dopaden, toho hlava skončila v koši pod gilotinou. To se přihodilo i nešťastnému A. Lavoisierovi, který to vybírání daní měl coby určitou svéráznou formu "státního stipendia". Sám žádné daně nevybíral (tuto "živnost" pronajímal dál a žil z takto získaných peněz). Nebylo mu to však nic platné, skončil jak skončil, a kdo z jeho kolegů včas neutekl (třeba s Červeným Bedrníkem), dopadl stejně.
Lze říct, že francouzští královští výběrčí daní si sami uřízli svou chamtivostí a nenažraností větev, na níž seděli. Protože kdyby nepřivedli stát na mizinu, tak by v alternativní historii král nesvolal generální stavy, Bastila by zůstala stát (takže bychom přišli o část díla zde seděvšího markýze de Sade) a Napoleon by zůstal schopným dělostřeleckým důstojníkem ... atd., fantazii klade meze pouze logika.

A nyní to zúžím: Je pěkné, že se někdo ujímá ubohých věřitelů (nebo jinak ekonomicky postižených osob) a vytlouká z dlužníků jimi nekale získané (či neplacením ušetřené) finanční prostředky.
Méně pěkné je, že se to stalo vysoce výdělečným byznisem, kdy získané prostředky se dělí mezi exekutora a věřitele v podstatě velmi podobně, jako to dělali ti výběrčí daní (ti filmově pohádkoví, i ti reální) při rozdělování vybraných peněz mezi sebe a krále. Takže náklady na exekuci mnohdy o více než jeden řád přesahují výši dluhu, a ten navíc může být o více než jeden řád (vedle lichvářských úroků i různé poplatky a "pokuty") vyšší než původní pohledávka. A není divu, že se objevily organizace "profesionálních věřitelů", kteří se snaží nejrůznějšími podvodnými triky bránit umoření pohledávky, aby se vždy "objevil" někjaký "nedoplatek", na který je po několika létech nasazen deseti- a vícenásobek "smluvních pokut", "poplatků z prodlení" a "úroků". Často i poté, co byl dlužník uchlácholen písemným vyrozuměním, že "záležitost je vyřízena".
A v uvedeném byznisu pilně pracují různé exekuční firmy, které exekuovanou částku dále zvyšují do naprosto nesmyslných hodnot.
Včetně naprostých šíleností typu: "Exekutor jede z města A provést deset exekucí v městě B a v rámci každé z těch exekucí dostane plné cestovní náklady, jako by jel v jednom dni desetkrát tam a zpět." Včetně možnosti prodat zabavené věci za naprosto nepřiměřené ceny (dům v tržní hodnotě několika milionů za desítky tisíc apod.), včetně toho, že se může "splést" a zabavit věci, které exekuovanému nepatří (a neexistuje žádná legální možnost domoci se nápravy), může si dokonce bez jakého postihu i "splést" ulici, číslo domu i jméno exekuovaného a zabavit a výhodně rozprodat věci lidem, kteří s dluhem nemají naprosto nic společného. Může zabavit i věci bezprostředně nutné k obživě či životu (může třeba zabavit diabetikovi inzulínovou pumpu a bude pořád uvnitř mantinelů, jejichž nastavení si komora exekutorů vyřvala).

V původních zemích EU to bylo před léty velmi podobné. Poté se lidé vzbouřili a došlo k pár velice ošklivým incientům, po nichž se členové exekučního týmu svezli černou sanitkou na studenou chirurgii. Což vedlo tamní zákonodárce k úpravám možností a pravomocí exekutora:

- bylo definováno jakési minimum prostředků, na které se sáhnout nesmí
- byly definovány věci, které se zabavit nesmějí (například ty zdravotní pomůcky, nebo předměty používané za účelem výdělku)
- byla zvýšena odpovědnost exekutorů za přehmaty a podobné incidenty
- exekutoři jsou nuceni (tak, jak tomu bylo i u nás, než si exekutorská komora vylobovala zrušení této zákonné úpravy) prodávat zabavené předměty za co nejvyšší částku
- a ještě pár dalších zásad.

Je otázka, zda se naši zákonodárci poučí existujícími pravidly v zemích na západ od našich hranic, nebo zda budou čekat na nějaké podobné incidenty (respektive se spoléhat na to, že naši lidé nejsou tak temperamentní, a že k něčemu podobnému nedojde).
Faktem je, že exekutorská komora, která by měla podobné výstřelky řešit a jejich původce umravňovat, se zatím, až na pár opravdu výjimečných případů, chová přesně opačně. Sama se aktivně podílela na změnách legislativy, které legalizují i věci, na jaké by neměl žaludek (abychom zůstali u těch klasických pohádek) nejen mladý Lotrando, ale i jeho echt loupežnický otec. A (abychom se vrátili k reálné historii) na jaké by neměli žaludek ani historičtí loupežníci, skončivší na šibenici, jako byli Grassel nebo Lecián. Což uvedenou instituci ovšem poněkud vylučuje z pozice napravovatele stávajícího nedobrého stavu. Z tohoto důvodu je rovněž nutné odmítnout autorovu argumentaci, že se jedná o "mimořádné výstřelky, které jsou zveličovány". Kdyby tomu tak bylo, tak by exekutorská komora neprolobovávala takové úpravy zákonů a podzákonných norem, které tyto "výstřelky" definují jako normu.

Návrh Úsvitu na zrušení soukromých exekutorů a jejich vrácení na pozici státního úředníka s pevným platem a jasně vymezenými pravomocemi zcela jistě vadí mnohým z těch, kdo se ženou za snadným získáním obrovských výdělků, ale přivítají ho všichni ostatní. A uvítají ho i ti z věřitelů, kterým jde jen o získání pohledávky a nikoli o profesní, občanskou a lidskou likvidaci věřitele (i takoví existují, a ti si naopak současný stav nemohou vynachválit). Řada věřitelů navíc v praxi zjistila, že ani statisícová exekuce jim nebyla schopna zajistit vrácení dluhu v tisících až desítkách tisíc, prostě proto, že náklady na ni jsou naprosto nehorázné.
Další možný vývoj ukazuje občanské sdružení, plánující demonstraci s narážením figuríny exekutora na kůl. Reakce části občanstva jsou v tom smyslu, že by jim nevadilo ani to, kdyby tam místo figuríny byl reálný exekutor. Což je ovšem cesta do pekel; nicméně nepřijme-li sněmovna vhodnou zákonnou úpravu (a ta Okamurou navrhovaná je skutečně velmi rozumný základ z něhož by se dalo vyjít), tak můžeme být historií odsouzeni k tomu, abychom si takovým peklem reálně prošli.