Apokalypsa z pohledu medicínského 4

Pocit žízně a hladu
Pocity žízně a hladu jsou subjektivní a vedou ke změně chování, vedoucí k pití a / nebo příjmu potravy, je-li to možné.

Pocit žízně
je založen na vjemech z interoreceptorů, které se nacházejí v hypothalamu. Kontrolují osmotické zahuštění krve. Nezávisle na naší vůli je odtud zajišťována sekrece hormonu ADH, který v případě přílišného překoncentrování vody sníží prostupnost buněk vzestupného raménka Henleho (Henleyovy) kličky v nefronu a tím zajistí, že hustota moče kopíruje osmotické poměry v blízkosti pánvičky ledvinné, kde je mezibuněčná tekutina nejvíce zahuštěná. Naopak vypnutí produkce ADH vede k močení extrémně řídké moče, odpovídající osmotickým poměrům v oblasti přechodu ledvinové kůry a dřeně, jíž může být až kolem deseti litrů za den (primitivní moče, na vstupu do nefronů, je za den vytvořen cca desetinásobek). Tak se organismus může zbavovat vody nadbytečné
Uvedený pocit je kontrolován dalšími centry a ještě konfrontován s poměry na sliznicích. Suché sliznice i při dobrém zavodnění (kontrolovaném testováním vnitřního prostředí organismu i množstvím odcházející moče) vedou k pocitu žízně. S tím se pravidelně potýkají pacienti, kteří jsou po zákroku na trávicí trubici a nesmějí proto nějakou dobu pít. Přes dobré zavodnění nitrožilními infuzemi trpí silnou žízní. Podobně jsou na tom neaklimatizovaní návštěvníci suchých horkých krajin, kde ještě může pocit sucha ze sliznic akcentovat jemný písečný prach.
Nicméně zmíněné receptory reagují i na nedostatečnou osmózu krve. Ta může vzniknout v souvislosti s pobytem neadaptovaných jedinců v prostředí, které vyvolává nadměrné pocení a ztráty nejen vody ale i solí, především chloridové ionty jsou důležité. Problém zpolupůsobí i pití běžné sladké vody. Tuto situaci popisuje i Thor Heyerdahl v knize "Ve znamení Kon - Tiki", kdy se plavci "mohli napít, "až jim žbuňkalo v břiše", aniž by pocit žízně zmizel. Sami přišli na to, že malá příměs mořské vody do pitné tento problém vyřeší. Patrně nevěděli, že vojáci řady jednotek v horkých krajích (včetně proslulé cizinecké legie) fasují za tímto účelem tablety chloridu sodného (kuchyňské soli), které si přidávají do obsahu polních lahví.
Řada návštěvníků, zejména vlhkých tropů, ovšem zažila ztrátu chloridových iontů až do hypochloremických křečí (vyvolaných nedostatkem chloridu pro práci nervových a svalových buněk), aniž by před tím měla nějaké varovné subjektivní pocity.
Podobná situace nastává i při pití velmi čisté vody, jakou je voda destilovaná, případně voda z tajícího sněhu.
Učebnice fyziologie v této souvislosti hovoří o "dehydrataci hyperosmotické a hypoosmotické" (s tou destilovanou vodou je ta druhá), což je, pochopitelně, ryze terminologická záležitost. Nicméně to stačilo negramotným či podplaceným úředníkům EU k vydání zákazu prohlašovat, že "pití vody chrání před dehydratací".
Některé látky mohou pocit žízně potlačit, případně k jejímu uhašení přispět.
Oxid uhličitý zrychluje vstřebávání vody z trávicího ústrojí, čímž pocit žízně odezni rychleji po napití. Je to tajemství úspěchu sycených nápojů, od sodovky až po pivo.
Alkohol a kofein zřejmě snižují citlivost nervových center na rozladění osmotické rovnováhy krve, což je podkladem úspěchu jak piva, tak i různých "cola" nápojů. Problematické je to u kávy, která dodá kofein v malém objemu a současně kofein (dělá to i ten z limonád, ale tam to tak nevadí vzhledem k jejich objemu) stimuluje močení zvýšením průtoku krve ledvinami (totéž dělá i alkohol a také chlad, při němž se centralizuje krevní oběh). Káva se proto počítá do nápojové bilance záporně (tj. deci kávy = -1 deci vypitých tekutin, což je konvence, orientační odhad, nezohledňující její kvalitu a koncentraci).
Některé stimulanty (z okruhu "tanečních drog") mohou potlačit pocit žízně natolik úspěšně, že konzument umírá na kolaps krevního oběhu způsobený dehydratací.
Podobně může dojít k potlačení pocitu žízně (ale i vůle se napít) při některých infekcích trávicího ústrojí, od cholery až po "střevní chřipku", vyvolávanou viry nemajícími s chřipkovými nic společného.

Pocit hladu
je zapříčiněn kombinací více faktorů.
Patří mezi ně hladina glukózy v krvi, informace z mechanoreceptorů ve stěně trávicího ústrojí a též hormon ghrelin, který je produkován některými buňkami stěny žaludku a střeva.
Glukóza se v krvi doplní z požitých jednoduchých cukrů (jako je sacharóza nebo samotná glukóza) a výrobky z nich. Problém tohoto doplňování vede k prudkému kolísání hladiny glukózy v krvi, které poškozuje cévní výstelku a představuje riziko vzniku aterosklerózy.
Informace z mechanoreceptorů lze "oblbnout" proslulým "utažením opasku". Stejně ovšem i naplněním trávicí soustavy nějakým balastem, jímž může být chléb z piliny a jiné ňaminy, používané v dobách hladomorů (viz minulý týden), případně ovšem i různé "light" potraviny s množstvím vlákniny a podobných látek.
Do ghrelinu zatím moc vrtat neumíme, ale pilně se na tom pracuje, abychom řízení přirozeného pocitu hladu dokázali ještě víc rozhasit.
Hudbou posledního cca půl roku je objev receptorů na glukózu ve stěně střevní sliznice. Protože jsou velmi podobné receptorům v chuťových pohárcích, patrně je lze, stejně jako ty pohárky, "oblbnout" i umělými sladidly. Následně organismus dostává zprávu, že se do něj hrne velké množství glukózy ze střeva, nastaví se na její zpracování a převodu do tukové tkáně a poté, co žádná glukóza nedorazí, je nucen potřeby této větve metabolismu hradit třeba i odbouráváním tělesných bílkovin a glykoneogenezí (pokud ovšem hlad, vyvolaný požitím zdravého "light" nápoje, dotyčného nepřiměje ke konzumaci něčeho sladkého). A máme zde jak na dlani (byť s trochou zjednodušení) důvod, proč navzdory cpaní "light" výrobků do populace, stále víc tloustneme.
Do celého tohoto dění ještě nejspíš vstupují viry, které byly původně nalezeny u brojlerů (takže jejich bumbrlíčkovatost zřejmě není výsledkem šlechtění, ale virové infekce), které je možno přenést z kuřat na myši (takže je docela pravděpodobné, že to může chytnout i člověk) a vyvolaly vznik velmi obézních myší. Představa, že by se obezita vyřešila očkováním nebo vhodným antivirotikem musí ovšem u majitelů všech fabrik, zaměřených na produkci "zdravé výživy" a "nízkoenergetických potravin" vyvolávat šílené noční můry.

K těmto pocitům obecně:
Jestliže se na pocity hladu a žízně podíváme trochu s odstupem, tak zjistíme, že dávají zkreslené informace nejen v umělých a zcela nepřirozených podmínkách, ale i v podmínkách, v nichž se člověk může ocitnout zcela reálně. Lze je tedy směle postavit argumentačně proti zastáncům teorie "inteligentního disajnu", protože dizajnér těchto pocitů by rozhodně nejen nebyl vševědoucí, ale ani příliš inteligentní.