Oxid uhličitý 400 ppm! No a?

Svět obchází strašidlo: Koncentrace oxidu uhličitého dosáhla koncem minulého pololetí "magické" hranice 400 ppm. Ekologisté kvílí jako dušičky v očistci. Vlastně mají proč, ale reálně ze zcela jiných důvodů, než jaké uvádějí:

1. Tato hranice byla dosažena, a nic dramatického se nestalo. Žádné ohnivé koule metanu, vybuchující v atmosféře, ani bublající bažiny nad permafrostem nebo bublající oceány nad místy, kde je uložen v usazeninách na dně hydrát metanu. Nedochází ani ke dramatickému rozšiřování pouští.
Pochopitelně, všechno to jsou jen strašáci, protože Země ustála i mnohem vyšší teploty než ty současné a rovněž i mnohem vyšší koncentrace tohoto plynu v ovzduší. Naopak, koncentrace CO₂, z níž se vymaňujeme, patří podle geologických záznamů k nejnižším v historii Země jako planety s živými organismy. Předchozí takto nízká koncentrace byla na konci období perm a zanechala za sebou pouště a velké vymírání rostlinných i živočišných druhů, ještě drastičtejší než to, s nímž se svezli dinosauři. Inspirovalo dokonce Ludvíka Součka k rozepsání románu "Železo přichází z hvězd".
Některé představy ekologů spíše než s vědou souzní s představami antických zeměpisců o nemožnosti překročení rovníku, protože moře na rovníku vře a vzduch je žhavý, takže tam žádná bytost nepřežije a loď vzplane. Přitom je dobře známo, že teplo a oxid uhličitý působí antidesertifikačně, protože dochází (v důsledku zvýšeného odparu v mokrách oblastch a na hladině oceánu) k vyšším srážkám v suchých oblastech a současně si rostliny mohou dovolit i menší počet dýchacích pórů na listech, protože ten jim stačí k dodávce oxidu uhličitého k asimilačním pletivům. V důsledku toho mají rostliny jednak vyšší přísun vláhy, jednak menší ztráty vody. I poslední rozšíření Sahary byla odezvou na doznívání "malé doby ledové" a studené roky ve 40. a 50. letech. Naopak, v dobách klimatických optim (= s vyšší teplotou, než je dnešní) byla Sahara zelenější a měla menší rozsah. A zase vrstvy spraše, v nichž byla pohřbena tábořiště lovců mamutů, i s Věstonickou Venuší, pocházejí z doby ledové, kdy byly obrovské plochy půdního povrchu v důsledku chladna a sucha bez vegetace a vystavené větrné erozi.
Podle toho, jak se okraje některých pouští začaly v posledních letech pokrývat zelení, se zdá, že se už blahodárné zvýšení CO₂ i teploty začíná promítat do stavu přírody.

2. Tato hranice byla dosažena navzdory Kyotskému protokolu a devastujícím podporováním "obnovitelných" zdrojů ze strany EU. Reálný dopad těchto opatření by teoreticky mohl posunout onen okamžik o pár dnů, maximálně týdnů, a to ještě s řadou výhrad, které by, pokud by platily všechny a v plné míře, dosažení této hladiny naopak urychlily (např. přesun "špinavých výrob" do zemí 3. světa v reálu zvýšil "uhlíkovou stopu" řady výrobků, protože k "uhlíkové stopě" jejich výroby přibyla ještě "stopa" dopravy). Navíc se "uhlíková stopa" těchto výrob ve vyspělých zemích nevynulovala, protože po nich zůstali nezaměstnaní, kteří nějaký CO₂ také "vyprodukují". Ještě prostě nejsme tak daleko, abychom mohli "nepotřebné" evropské pracovníky "vypnout" - třeba injekcí jako u veterináře, jak by si zcela jistě přála řada ekologistů i multikulturalistů.
Pokud by EU podporovala zájmy svých "občanů", tak by na Kyoto nikdy nepřistoupila, jako to udělala řada v tomto ohledu rozumnějších států, případně by od něj odstoupila, jak to učinila např. Kanada. Přinejmenším od "climategate" je totiž jasné, že celý boj proti "uhlíku" není nic jiného než podvod, jehož jediným cílem je naplnění kapes gaunerů, kteří ho zosnovali, případně kteří jsou napojeni na "alternativní" výrobu elektřiny, prodej "uhlíkových odpustků" a podobné aktivity. Lze odhadnout, že "boj proti klimatu" odpovídá za řádově desítky procent negativních jevů, spojených se současnou ekonomickou krizí EU, která se už začíná promítat i do politické scény, kdy stále vyšší podporu získávají "extrémistické" strany s EUroskeptickým programem.

Z pohledu výše uvedených bodů bychom na dosažení "magické hranice" koncentrace oxidu uhličitého měli hledět jako na příležitost ke zvýšení tlaku na EUropolitiky a EUroúředníky ve smyslu ukončení nesmyslného a zjevně marného "boje" s klimatem a co nejrychlejšího vyvedení všech prostředků, které se ještě dají zachránit do oblastí, kde by mohly být investovány smysluplně a ke prospěchu obyvatel EU.

Na druhé straně jsme byli před krátkou dobou svědky toho, jak panel IPCC pod taktovkou studovaného koloťuka a prodavače uhlíkových odpustků neustále přitvrzuje v katastrofických scénářích a sebeméně nereflektuje naprostou neúčinnost opatření, která dosud prosadil.