středa 30. října 2013

"Dnes naposled" aneb Konec světa, jak ho známe (1)

(předneseno na Fénixconu 2012)

Úvod

Dlouho jsem rozvažoval, co by mělo vlastně být naposled.

Zcela jistě se toho může stát více, co by bylo "naposled". A ještě k tomu by u toho měl asistovat lékař. Nejlépe patolog, protože u toho je ono "naposled" docela častá záležitost.

Jistěže by se toho dalo vyprávět mnohé. Ono "naposled" s laskavou dopomocí kolegů může nastat bez ohledu na skutečnost, že euthanásie zatím není úředně povolena. Nehledě k tomu, že kolegové mohou "naposled" posloužit jako jacísi "prefunebráci", transportující svého kolegu v noci po hotelu, když si usmyslel zesnout v nesprávném pokoji a v nesprávném loži, navíc v náručí nesprávné ženy, aby dekórum bylo zachováno (načež se to, pochopitelně, rozkecá - i s trochou závisti: zesnout v náručí o třicet let mladší milenky a zrovna při TOM, no, řekněte, komu z nás se to poštěstí?).
Nicméně toto téma, právě pro svou banalitu a atraktivitu současně, je natolik otřepané, že může maximálně posloužit k lehkému připoprobuzení posluchačů, kteří, znaveni registračními procedurami, zasedli do pohodlných seslí zde v sále.
Nad tím "dnes naposled" jsem se zamýšlel dlouho. I dlouho poté, co jsem odevzdal anotaci své přednášky k vytištění.
Konec konců, většina z nás jsou zde pamětníci, kteří zcela jistě zažili nějaký ten konec lidského života, tedy, krom toho svého, zažili i konec státu (a někteří i několika, přinejmenším ČSSR a ČSFR, o blízkém či vzdálenějším zahraničí se raději ani nebudu zmiňovat). Zažili jsme i pád režimu (minimálně toho pod rudou vlajkou) i ledacos dalšího.
A vlastně jsme zažili i to, co mě nakonec napadlo, jako nosné téma, byť i to je notně otřepané:



Konec světa, jak ho známe

Konec konců, i takové věci se přes pamětníky z nás už přehnaly. Ti starší z nás zažili konec světa, ve kterém nelétaly žádné družice (leda mimozemšťanů) i konec světa, v němž létání do kosmu, potažmo na Měsíc, bylo výsadou spisovatelů SF a jejich literárních předchůdců. Zažili jsme na několikrát krach socializujících myšlenek:
- krach socialismu stalinského typu a pokus o jeho "zlidštění"
- krach předcházejícího pokusu
- krach režimu, který z předchozího procesu vzešel

Svět, jaký známe však může končit i takto:

Ukázka je z románu Malevil od R. Merle. Obyvatelé malevilské kumunity, přeživší jadernou apokalypsu, právě potřeli zločineckou tlupu, která obsadila sídlo podobně přeživší sousední komunity, terorizovala její obyvatele a jednu z menších sousedních komunit vyvraždila.
Jeden z členů bojové skupiny byl vyslán podívat se po náčelníkovi zločinecké tlupy, který byl na samém začátku jejího zmasakrování odstřelen šípem.
 

Hervé se vrací, tlačí kolo s přivázanou hazukou. Tvář nad černou bradkou má bledou, ztrhanou. Opře kolo o svah, shodí z ramene jednu ze dvou pušek a přistoupí k nám.
"Feyrac není mrtvý," řekne hlasem, který ztratil všechnu barvu.
"Hrozně trpí. Poprosil mě o vodu."
"No a?"
"Co mám dělat?"
Pohlédnu na něj.
"To máš jednoduché. Skočíš do auta, zajedeš do Malejacu a zatelefonuješ na kliniku pro sanitku. V neděli mu doneseme pomeranče."
Zvláštní věc, lomcuje mnou hněv, ale při těch slovech z dřívějších časů mě postupně zaplaví smutek. Hervé, hlavu sklopenou, škrábe špičkou boty po asfaltu.
"Moc se mi to nelíbí," hlesne přiškrceně. Přikročí k nám Maurice.
"Já bych tam šel," nabídne se, a jak se na mne podívá, černé oči ve štěrbině víček se mu zalesknou.
On nezapomněl. Na nic. Na kamaráda Reného ani na Courcejac.
"Jdu," řekne Hervé, jako by se začal probírat. Sesmekne z ramene řemen pušky a odchází. Chůzi má každým krokem pevnější.
Je mi jasné, co se stalo: Feyrac ho požádal, aby mu dal napít, a reflex vlastní lidskému živočichu ihned vykonal své. Feyrac byl tím okamžikem tabu. Otočím se k zajatcům.

...

Třeskne výstřel. Připadá mi neobvykle silný a jaksi překvapivě se mi při něm uleví.


Fantasie spisovatelů o konci světa

Tyto fantasie jsou nepřeberné a předchozí ukázka je pouze malým zlomkem světového písemnictví na toto téma. Konec konců, je to téma i velice atraktivní, protože může být pojato jako moralita, drama, tragédie i sled humorných scén. Přitom je zde zaručena určitá bombastičnost, přímo vybízející k barnumské reklamě pro každé dílo, které je alespoň po řemeslné stránce ucházející.
Konec světa, jak jsme ho znali, se, pochopitelně vyskytuje i ve fantasy. O čem jiném je situace hobita Froda, když se, ve svém dosud poklidném životě, pojednou dozví o Prstenu, jeho pánovi, černých jezdcích, kteří mu už funí v zádech, atd. To je konec všeho, čím do té doby žil.
Konec světa se může připravovat dlouho s narůstajícím napětím, signalizujícím, alespoň pro vnímavé, blížící se Velký Průšvih, může přijít znenadání, jako menší planetka přímo od Slunce, nebo nepozorná uklizečka, stoupnuvší při šúrování světel na pověstný červený knoflík.

A co realita? (pokračování)

1 komentář:

  1. Moje oblíbená postkatastrofická literatura! Těším se na myšlenky, které A.S.Pergilla nutně musí napadnout. Protože tahle oblast, pokud se člověk nechce nechat svázat konvencemi (dokonce "momentálními konvencemi") je velké, málo používané hřiště. A vývody úvah bývají pro ty, kteří se nedokázali poctivě zamyslet, překvapivé.

    OdpovědětVymazat