úterý 24. září 2013

Zloději životů

Na prahu druhé světové války světovou vědou proskočily informace o tom, že je možné přimět některé izotopy, rozpadající se jednak spontánně, jednak působením neutronu, k tzv. řetězové reakci, při níž se uvolní značné množství energie. Tato možnost byla tušena už dříve (pracoval s ní i Karel Čapek ve dvou románech "Továrna na absolutno" a "Krakatit"). Posledním vážným varováním bylo pozorování, že v německých odborných časopisech přestaly vycházet články, tématicky zaměřené právě na štěpení atomů. Určité zvěsti o takto zaměřením výzkumu přinesli i vědci židovského původu i další, kteří prchli z kontinentální Evropy před nacismem.
Původně se vědci, tušící riziko, že hitlerovské Německo vyvíjí atomovou bombu, sešli ve Velké Británii. Ta však byla silně zatížena válkou a nebylo ani zpočátku jasné, zda se dokáže ubránit případné invazi přes Lamanšský průliv. Nakonec byli převezeni přes "Velkou louži", aby v USA vznikl v podmínkách přísného utajení rozsáhlý průmyslový komplex, zahrnující i oficiálně neexistující města, v němž došlo k vývoji štěpné bomby, a to jak ve variantě vyčištění štěpného izotopu uranu do "zbrojní" koncentrace, tak i ve variantě přípravy a vyčištění nestabilního a v přírodě běžně neexistujícího prvku plutonia. Vedoucí jaderného projektu nakonec spustili obě tyto větve pro případ, kdyby se jedna z nich zasekla na technicky nezvládnutelných problémech. Nakonec byly dokončeny bomby obě, a nad Hirošimou byla odpálena bomba uranová, zatímco nad Nagasaki plutoniová.
Němce před jaderným bombardováním zachránil konec války, Japonci v podstatě mohli děkovat osudu také, protože kdyby se admirál Jamamoto nedopustil fatálních strategických chyb v přípravě útoku na Midway, protáhla by se válka minimálně o rok a v jejím závěru by měli američané takovýchto bomb podstatně víc.
Důležité je, že na konci války byly USA jedinou zemí, která měla průmysl schopný vyrobit jadernou bombu, včetně pracovníků oplývajících přislušným know-how. Regulérně se dostal k A bombě jejich nejbližší spojenec, Velká Británie. "Hrozil" vznik unipolárního světa, v němž bude dominovat demokratická a ekonomicky silná velmoc, která vyšla z války relativně posílena a s nepostiženým vlastním územím (japonská okupace Aleut měla význam jen symbolický).
Bohužel, v důsledku velmi vstřícné politiky F. D. Roosewelta vůči SSSR, došlo ke značné infiltraci amerických vědeckých, ale i kulturních špiček sympatizanty s komunismem. Přestože v té době už bylo jasné, co je komunismus zač (proud uprchlíků a přeběhlíků ze SSSR během světové války zesílil), byly informace o pravé podstatě sovětského režimu odmítány naprosto stejně, jako krátce předtím informace o nacistických vyhlazovacích táborech. Opět sehrála svou (negativní) roli skutečnost, že apologety sovětského režimu byli většinou Židé, tedy příslušníci etnika, které mělo s totalitou a etnickými čistkami bezprostřední zkušenost (a podvědomě se tedy předpokládalo, že by podobně totalitnímu režimu neposkytovali krytí).
Až po Rooseweltově smrti začala americká administrativa systematičtěji pátrat po sovětských agentech. V jejich sítích uvízla i skupina, předávající do SSSR citlivé informace o technologických podrobnostech při výrobě štěpných izotopů, v níž hráli vůdčí roli manželé Rosenbergovi.
Proces s nimi byl propagandisticky využit, ovšem sovětskou stranou a sovětskou tajnou službou řízenými levicovými "intelektuály". Po celém světě se ozýval řev levičácké lúzy, kulminoval v době popravy těchto zločinců a byl živen komunistickou propagandou až do pádu sovětského bloku v roce 1989. Pak vyšlo najevo, jednak v důsledku odtajnění některých sovětských zdrojů, jednak v důsledku toho, že bylo možné zveřejnit údaj o americkém člověku na vysokém postu v Kremlu, že Rosenbergovi byli jednoznačně vinni a přihráli sovětům zásadní technické informace, které významným způsobem přispěly k výrobě sovětské jaderné bomby. Přesné podrobnosti dodnes nejsou známy a je pravděpodobné, že řadu zásadních informací na toto téma si odnesli do hrobu Kurčatov a jeho nejbližší spolupracovníci. Žijící stále drží oficiální linii z dob komunismu, že pomoc "atomových špionů" byla minimální a její dopad na rychlost, s jakou se SSSR dostal k jaderné zbrani, byl velmi malý. Pochopitelně, je v jejich osobním zájmu toto tvrdit.
Je ovšem třeba si uvědomit, že SSSR byl v mnoha oblastech silně zaostalý stát a jeho průmysl měl velmi nevyrovnanou úroveň. Navíc byl soustředěn především na výrobu konvenčních zbraní. Stalinské čistky rovněž zlikvidovaly vrstvu kvalifikovaných technických pracovníků. Ti, co se dostali na jejich posty, nemohli pracovat jinak, než postupem pokus - omyl (a doufat v dostavení se úspěchu dříve, než pracovníkům tajné policie dojde trpělivost a oni skončí stejně jako jejich předchůdci). Řada postupů a technik, naprosto běžných v západních zemích s dlouhodobou průmyslovou tradicí, zde byla buď naprosto neznámá, nebo je mělo v hlavách pár zeků v gulagu, co tam dokázalo přežít atypicky dlouho od stalinských čistek (a mnozí takoví skončili za právě skončené války coby kanonenfutr v první linii).
Dovolím si malou odbočku, nicméně k věci: Vzpomínám si, jak v šedesátých letech byla nuceně předána výroba zvětšováků z přerovské Meopty do Polska, v rámci "dělby práce uvnitř RVHP". Výsledek byl naprosto tristní, protože Poláci nedokázali během několika let vyrobit jediný funkční zvětšovák. Přitom dostali naprosto všechnu dokumentaci i další technickou pomoc. Až v době, kdy se cena starých zvětšováků v bazarech vyšplhala do astronomických výšek, bylo Meoptě milostivě povoleno obnovit tuto výrobu, což se během krátké doby stalo. Meopta velmi rychle vyvinula nové modely, včetně speciálních pro barevnou fotografii.
Zvětšovák je, pochopitelně, podstatně jednodušší zařízení než atomová bomba, přesto si s výrobou něčeho takového, i při plném přístupu k plnohodnotné dokumentaci, nedokázali výrobci v jiném státě (ovšem s chabou průmyslovou tradicí) poradit. Názorné je, jak si země třetího světa nedokáží poradit s výrobou ultracentrifug i materiálů na obohacování uranu difúzí jeho hexafluoridu a jsou odkázány na dovoz klíčových technologických komponent z evropských zemí. Proto jsem velice skeptický vůči představě, že by sověti bez jakéhokoli technického backgroundu dokázali tak rychle vyrobit funkční jadernou bombu bez naprosto zásadních technických informací. Minimálně o úspěšných cestách a slepých uličkách.
Ale zpět k věci: Můžeme jistě spekulovat o tom, jak by vypadal svět bez SSSR vyzbrojeného jadernými bombami. Tohle téma už bylo nakousnuto v postu o Hirošimě a Nagasaki. Diskutující namítali, že SSSR měl obrovskou armádu vyzbrojenou konvenčně, která by jadernou nerovnováhu dokázala zvrátit.
Jako člověk armádou v rámci základní vojenské služby políbený a na důstojníka v záloze vycvičený si o tomto dovolím silně pochybovat. Vím, jaký obrovský průšvih z hediska strategického bylo rozmístění jaderných min NATO za železnou oponou. Ani armáda plně motorizovaná vozidly (včetně tanků) o generaci novějšími, než měl SSSR po druhé světové válce a konstruovanými na protiatomovou odolnost, nebyla schopna účinného úderu přes jadernými náložemi chráněnou linii. I přesto, že v té době byly k dispozici konsolidované armády satelitů a jejich konsolidovaná území.
Útok, zastavený a zlomený masívními jadernými údery, navíc doprovázený protikomunistickými a protisovětskými vzpourami na území satelitů, které bylo technicky snadné podpořit silnými výsadky a následně provést údery na týl a spojovací cesty postupujících armád, by byl dle mého soudu pro sovětskou moc zcela fatální. Navíc v SSSR byla ne zcela spolehlivá generalita (na jak dlouho byl zcela odstaven např. Žukov), byly zde protiruské reminiscence podrobených národů (stačily ještě na začátku 90. let k částečnému rozložení SSSR, tehdy musely být podstatně silnější). Dalším problémem, kterému by SSSR musel čelit, byl obrovský demografický zářez v populaci, vyvolaný válečnými ztrátami. Poměr ztrát Německa a SSSR odpovídal spíše porážce SSSR (jak pravil jednen můj kolega "porážce blbé, kde nepřítel pobíjí zajatce"). Stalin by měl brzy k dispozici směsku kluků a dědků, v mnohém se podobající německé obraně Berlína. Možná by mu pomohla vyšší úroveň angažovanosti sovětských žen a dívek v armádě (v porovnáni s Německem i západními spojenci), nicméně i tak by postavení nové armády, mohutnější než byla ta, co vyhrála předchozí válku, protože by jadernými údery tála jako sníh na jaře, znamenalo obrovský problém, který by mohl snadno vést k přečerpání lidských zdrojů a zhroucení země.
Nepředpokládám, že by došlo k takovéto ultimátní konfrontaci, na to byla "lekce Hirošima" příliš názorná. Pravděpodobně by si však SSSR dovoloval podstatně méně. Lze se domnívat, že místo Varšavské smlouvy a RVHP by došlo k nějaké formě "měkčí finlandizace" nárazníkových států, která by přinejmenším znamenala absenci drátů na hranici, politických procesů, gulagů atd. Život v těchto státech by byl mnohem lidštější než jak tomu bylo v reálné historii (a možná i lidštější, než jak to plánovali osmašedesátníci). A o všechno tohle nás sovětští atomoví špioni připravili. Lidé mojí generace je mohou směle počítat za zloděje, kteří je okradli o významnou část života.
Rosenbergovi si popravu jednoznačně zasloužili. I při sečtení pouze lidí, kteří byli zabiti při pokusu opustit komunistický "ráj na zemi", který se nám snažily tyto komunistické zrůdy vnutit (a samy si ovšem užívaly všech výhod života v civilizované části světa, což je pro podobný typ aktivistů příznačné), mají větší "zásluhy" než mnohý dozorce od plynových komor. I kdyby byli popraveni stokrát a devětadevadesátkrát mezi tím vždy zresuscitováni (což je technicky nerealizovatelné), pořád by to ještě bylo málo.

Ethel Rosenbergová se narodila 25. 9. 1915, její manžel Julius 12. 5. 1918, je tedy dost málo pravděpodobné, že by se dožili dneška i bez popravy 19. 6. 1953.

1 komentář:

  1. Zvláštní vzpomínka.
    A.S.Pergill se patrně bude věnovat kácení ikon minulosti - což kupodivu není tak zbytečné ani pro dvakrát převrácené staříky, kteří s nostalgií vzpomínají na doby strávené pod hvězdami. Rudými. Mladí se nezajímají ani o tu ani o onu dobu, žijí v přítomnosti, dokonce se nezajímají, kromě splašených Zelených) ani o budoucnost a pro budoucí ideology budou snadnou kořistí, tvárným materiálem. Měli by vědět, co opravdu bylo. Jinak budou v rukou budoucích ideologů jehňaty, jkeří jim předestřou jakoukoliv vykonstruovanou minulost aby zdůvodnili cokoliv. Třeba i nástup islámu.
    K Meoptě Přerov: Zvětšováky opravdu jeden čas nebyly - ale vozily se z pobaltských států SSSR, tuším z Litvy. A taky radiopřijímače s rozestřenými pásmy, na kterých bylo lze chytat "štvavé stanice". Taková malá diverze z Pobaltí. Nehledě na to, že můj první barevný televizor byl taktéž odtamtud.. Malý, sice z ne moc kvalitních komponentů, ale přepínání předvoleb měl na senzory, které ne rozdíl od pozdějších našich opravdu fungovaly a nebylo třeba si slinit prsty a taky obrovským rozpětím napájecího napětí. 85V - 380V! To jsem zkoušel - níž už to fakt nešlo a výš jsem neměl odvahu. Že to dneska dokáže kdejaká nabíječka k mobilu? Ale ano, ale to byl první měničový zdroj, který jsem potkal. Rok 1975! Technický posun přišel z Pobaltí, ne ze západu.[;>) Dumal jsem, proč výrobce volil tak složitý způsob (zdroj zabíral celou zadní část TVP a tvořil cca polovinu celkové elektroniky (všechno z diskrétních součástek) a táta, který několikrát projel celý CCCP (spíše objel, byl specialista na počítačem řízené kreslící stoly, dnes se tomu říká plotter, které měli jen vojáci, rozmístění jako kruhová obrana kolem hranic) mi to vysvětlil: Elektrifikace Ruska byla provedena ještě na Leninův popud. Po vesnicích a menších městech byly roztaženy tenké dráty, které stačily tak na jednu čtyřicítku v každé chalupě. Když si lidé pořizovali další elektrické spotřebiče, síť byla rázem přetížená a na konci vedení bylo stěží těch sto Voltů. Řešilo se to provizorně zvednutím napětí u trafa, takže mít v zásuvce 380 V místo 220 V nebylo nic zvláštního. (Na konci klidně těch sto Voltů.) Proto byly ruské spotřebiče navrhovány v velkou rezervou pro kolísání vstupního napětí.

    OdpovědětVymazat