čtvrtek 19. září 2013

Mohou pomoci naší justici občanské komise?

Naše justice je zcela odtržená od reality. S tím souhlasí jak občané (a projevuje se to i v různých průzkumech důvěryhodnosti, kde je justice léta "na chvostu").
Paradoxně s tímto tvrzením souhlasí i odborníci z justiční sféry, kteří to ovšem chápou jako pozitivní vlastnost. Představa, že v naší justici může být odsouzen i naprosto a zjevně nevinný člověk, prakticky jen proto, že byla zmeškána nějaká nesmyslně stanovená lhůta, nebo důkaz nebyl předložen na správném formuláři, nebo že skutečný pachatel zločinu je dopaden a usvědčen až potom, co proběhnou pro odsouzeného neúspěšně všechna odvolání, je naplňuje naprostým a hlubokým uspokojením, jakého se jim možná nedostane ani v manželském (či mimomanželském) loži.
Odborníci odmítají i poroty, které jsme zde úspěšně provozovali jak za Rakouska, tak i za první republiky a v řadě zemí je provozují i dnes. Ty přispívají ke zlidštění justice a jejímu udržení v mantinelech blízkých realitě. Pokud někdo pípne na téma, že by ke sladění naší justice s realitou a obecně chápanou spravedlností pomohla nějaká forma občanské či zastupitelské kontroly nad justicí, reagují totálním zděšením ve stylu: "Vy byste chtěli nějaké komise na způsob McCarthyho?!"

Nuže, podívejme se, jak to za toho McCarthyho vypadalo. Nicméně předtím si dovolím ještě malou odbočku:
Někdy v 80. letech jsem se dostal k pracem zahraničních autorů, které jsem následně doplnil dalšími informacemi (včetně svých praktických zkušeností). Z této směsky pramenů plynulo, že přinejmenším za některými epidemiemi čarodějnických procesů mohly stát přirozené a tehdejší lidskou populací nepochopitelné projevy mikroskopických hub a jejich toxických metabolitů - mykotoxinů. Asi nejlépe je to zdokumentované americkou autorkou Matossian pro salemskou sérii čarodějnických procesů (ke stažení třeba zde: www.samorini.it/doc1/alt_aut/sz/spanos2.pdf). Měl jsem vzácnou příležitost na toto téma hovořit s panem Bedřichem Šindelářem, autorem patrně nejobsáhlejší knihy na téma čarodějnických procesů v našem písemnictví, vydané v roce 1986.
Autor se na tuto teorii netvářil nijak nadšeně. Představa, že by nějaké prachsprosté breberky, co jsou pořádně vidět akorát pod mikroskopem, mohly zasahovat do tak svrchovaně vznešených a důležitých jevů, jako jsou jevy společenské, mu byla silně proti mysli (a není a nebyl v tomto ve své odbornosti ojedinělým zjevem). Osobně to chápu jako příznak určité degradace společenských věd, které si vytvořily jakési separátní hřiště, oplocené vysokou zdí od zbytku světa obecně a "přízemních" biomedicínských a technických oborů zejména.
Nicméně v jednom se musím naopak autora zastat: Autoři na Wikipedii http://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_%C5%A0indel%C3%A1%C5%99 mu vyčítají určitou jednostrannost zaměření "proti západnímu křesťanství". Jeho kniha je zakončena kapitolou o "komisích pro neamerickou činnost". Právě v souvislosti s tou si mi stěžoval, že měl připravenou velmi rozsáhlou kapitolu o "čarodějnických procesech" světsky orientovaných států, kde byly stalinské procesy 30. let, procesy 50. let u nás apod., nicméně mu to všechno cenzura seškrtala, takže "zbyl akorát ten chudák McCarthy".

A nyní tedy k tomu Mc Carthymu.
Působil v době po skončení druhé světové války a na začátku války studené, kdy vrstva amerických intelektuálů (zejména humanitních) byla prolezlá sympatizanty sovětského režimu. Přitom v té době už muselo být každému jasné, co je tento režim zač, a že si v podstatě v ničem nezadá s režimem v právě poraženém Německu (snad s výjimkou pronásledování Židů, které nabylo síly až po smrti Stalina a německé intenzity nedosáhlo nikdy). Poslední zmíněný fakt může být jeden z důvodů, proč sovětský totalitní režim podporovala a propagovala řada Židů nebo osob se židovskými předky.
Nicméně faktem je, že tito lidé působili značně společensky destruktivně, včetně toho, že se snažili zpochybňovat hodnoty demokracie a občanských práv. Někteří z nich se dopouštěli i činů jednoznačně kriminálních, jako bylo angažování se ve špionážních a sabotážních aktivitách organizovaných sovětskou tajnou službou.
Za těchto okolností tedy zahájil činnost McCarthy se svými "komisemi pro neamerickou činnost".
Je třeba zdůraznit, že zatímco od soudů v komunistických zemích šli odsouzení rovnou do gulagů (nebo jejich ekvivalentů třeba u nás), případně na popraviště, od těchto komisí se odcházelo v případě usvědčení pouze se zákazem veřejné činnosti (usvědčení tedy byli potrestáni podobně jako u nás proněmečtí novináři a umělci po osvobození, nebo podobní pronacističtí novináři a umělci v samotném Německu v rámci jeho denacifikace). Srovnání s politickými procesy ve státech komunistického bloku tedy z hlediska dopadu na další život odsouzených zcela jednoznačně pokulhává.
Další věcí je, že po pádu SSSR byly za Jelcinovy éry na nějakou dobu otevřeny archivy sovětských tajných služeb. V té době se zjistilo, že prakticky všichni postižení "komisemi pro neamerickou činnost" byli skutečně řízeni sovětskou zpravodajskou službou, a že tyto komise dělaly v podstatě pouze negativní chyby, tj. že řádově procenta jimi očištěných byla ve skutečnosti také komunistickými / sovětskými agenty; chyb v opačném gardu byly zlomky promile. Pokud se to vyjádří percentuálně, měly tyto komise podstatně menší míru chybovosti ve smyslu vytváření nevinně odsouzených než profesionální soudy v civilizovaných zemích. Přitom ještě musíme zhodnotit fakt, že zatímco v případě uvedených komisí máme v důsledku velmi vzácné shody okolností "absolutní" informaci o všech nespravedlivě / spravedlivě odsouzených či vyviněných, u soudů můžeme pracovat jen s případy, kdy za zločin "přišitý" justičním aparátem nevinnému byl posléze právoplatně odsouzen někdo jiný. Protože se něčemu takovému policie i justice se prakticky vždy velmi aktivně brání a k revizi nespravdlivého odsouzení dochází jen výjimečně, můžeme se jen dohadovat, kolik procent (či desítek procent) máme odsoouzených, kteří v důsledku laxnosti a šlendriánu profesionální policie a profesionální justice "sedí", nebo ve vězení již zemřelo. To, že i při zohlednění takovýchto nesouměřitelných dat, měly McCarthyho komise menší chybovost, vypovídá o "kvalitách" profesionálů mnohé. Tento fakt je také velice silným argumentem, zpochybňujícím hlasy odborných "Všeználků".
"Komise pro neamerickou činnost", které se snažily o co nejpřesnější reflexi objetivní reality, pochopitelně nelze ani náznakem srovnávat s politickými procesy v zemích východního bloku, jak se často děje. V komunistických politických procesech byla vina či nevina (a případně i rozsudek) nadiktována předem politickými orgány a soud pouze tomuto stranickému rozhodnutí dělal štafáž.
Z tohoto důvodu je nesmyslné i srovnávání těchto komisí s komunistickými soudy i po stránce věcnosti. Takováto srovnání jsou výsledkem myšlení extrémních levičáků, kteří i Rosenbergovy dodnes prohlašují za "nevinné oběti fašistické americké justice".

Z těchto důvodů bych se opravdu nebál zřízení nějaké supervize nad soudy ve formě občanských komisí. Právě zkušenost s McCarthyho komisemi ukazuje, že takové komise mohou být efektivnější a bližší realitě než profesionální soudy. Nelze se tedy divit ani tomu, že se profesionálové demagogicky snaží udělat z nich jakýsi "odstrašující příklad".

2 komentáře:

  1. Jistě, komise posoudí a pak už a není odvolání. Zatímco u nás se odvolává a vrací případ tam, kde začal stále dokola a pokud máte šikovného právníka, zemřete dřív, než budete právoplatně odsouzeni.

    V takovém prostředí docela chápu únavu soudců, nechuť se probírat desetitisíci stranami dokumentů a posudky soudních znalců obou stran sporu. Soudce dohlíží na to, aby byla věc vyřízena zákonně, nikoliv na to, aby bylo dosaženo spravedlnosti. Ta je, jak mi nezávisle potvrdilo několik lidí blízkých justici nedůležitá, protože každá strana sporu vidí spravedlnost jinde. A navíc, když se do věci začnou míchat multikutúlturaisté a Úřad na ochranu osobních dat, je celé soudcovské snažení v pytli. V případu MUDr. Rátha vyplývá z výpovědí všech zúčastněných, že k žádným nepravostem nedocházelo. Těch 7 000 000.- se v té krabici od vína asi vylíhlo.
    A tak najednou uvažuji, že povinnost zdůvodnit své příjmy není zas až tak strašná buzerace ze strany levičáků. Co řádně nezdůvodníš, propadá státu na úhradu státního dluhu.
    A mám neproveditelné nápady: Třeba - můžeš se odvolat, ale pokud své odvolání prohraješ, trest se ti automaticky zvyšuje o 50%. Myslím, že by za pár let takové praxe mohlo hodně soudců svléknou svůj talár.

    OdpovědětVymazat
  2. U amerických vražd je to prý kolem 5 % i s porotním systémem. U nás asi více. Jinak kocour nemůže myslet větu o vnímání spravedlnosti vážně.

    OdpovědětVymazat