Papež František zavítal na ostrov Lampedusa, který je branou nelegální imigrace z Afriky (ale i Asie) do Evropy. Kritizoval "svět", tedy v podstatě nás, za to, že málo soucítíme:
"Díváme se na bratra, který leží polomrtvý u cesty. Možná si pomyslíme: chudák! Ale jdeme dál vlastní cestou. Nic nám do toho není. Kultura blahobytu nás nutí myslet jen na sebe, jsme necitliví vůči pláči druhých, žijeme v mýdlových bublinách, které jsou krásné, ale nejsou nic, jsou iluzí zbytečnosti, pomíjivosti, která přináší jen lhostejnost vůči druhým, a globalizaci lhostejnosti."
Papež poněkud pomíjí fakt, že tito "bratři" jsou fakticky zločinci, protože překračují jak naše zákon, tak i často další zákonné normy.
Uvedu jiný citát, je z postkatastrofické SF "Malevil", francouzského spisovatele Roberta Merle (1908 - 2004), vydané v roce 1972 (mainstreamoví čtenáři budou autora znát jako tvůrce třináctidílné ságy "Dědictví otců").
V tomto románu komunita, přeživší jadernou válku ve sklepení starého hradu, čelí nájezdům lépe či hůře organizovaných rabujících tlup. V jednom případě se setkali s "ubožáky", kteří "jen" napadli jejich pole se pšenicí, na níž závisel další život komunity, jistě proti životu uvedených "ubožáků" daleko komfortnější:
"Už ne ani bledí, ale doslova žlutí, v obličeji jen kosti potažené svraštělou kůží, někteří dokonce tak zesláblí, že už ani neudrží oči zpříma a šilhají až strach. Sedí na bobku nebo leží v našem obilí a s úzkostným ňafáním hltají polozralé klasy. Nedají si ani čas, aby oddělili zrno od plevy, polykají všecko. Všimnu si, že mají kolem úst zelený proužek: než objevili naše obilí, pokoušeli se patrně spásat trávu. Připomínají na kost vyhublá zvířata. Šilhavé oči se jim lesknou strachem a lačností. Vrhají po nás úkosem pohledy a cpou si klasy do úst, jak rychle mohou, Když jim potrava uvízne v hrdle, vyplivnou ji do dlaně a znovu spolknou."
V konfliktní situaci, která následně nastane, je zabit jeden ze členů malevilské komunity, což vyvolá u zbylých jedinou reálně správnou odezvu:
"Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádí po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Pálíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplné prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole. Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje."
Obávám se převelice, že právě tento přístup je daleko reálnější a správnější než nějaké starání se o "bratra", který sice vypadá uboze, ale v podstatě nás přišel pouze vykořisťovat.
Veškerá dosavadní, desítky let trvající, zkušenost s imigranty tohoto druhu je taková, že nepřišli s námi sdílet (nebo dokonce pomáhat rozvíjet) naši civilizaci a naše civilizační hodnoty, zapříčiňující, že jsme na tom neskonale materiálně lépe než oni. Oni sem přicházejí s cílem vnutit nám "hodnoty" jejich a strhnout nás na úroveň zemí, z nichž odešli. Z tohoto důvodu je naprosto legitimní se proti nim bránit, v krajním případě klidně i tak drasticky, jako hrdinové z citované ukázky. O pouhém ignorování jejich "utrpení" ani nemluvě.
Já věřím tomu, že v zemích, odkud ti lidé prchají, je bída, svrab a ... (ne, neštovice tam nejsou, ty jsme jim my eradikovali, aniž by na tom oni měli sebemenší podíl). Já věřím i tomu, že život tam je peklo, a proto absolutně nestojím o to, abych takové peklo prožíval já na stará kolena, nebo aby ho prožívali moji potomci.
My toto peklo neprožíváme jednoduše proto, že naši předkové svedli úspěšný boj s Františkovými předchůdci, jejich moc do značné míry omezili (a také moc jejich podřízených), zatímco jeho "kolegové" ve zmíněných zemích se chovají přesně tak, jak tito křesťanští papalášové před sérií krvavých revolucí a občanských válek, která je o moc dělat lidem ze života peklo na zemi připravila. Ano, měli jsme tu také bídu, svrab a i ty neštovice (ale taky třeba lepru a další ňaminy), ale měli jsme tu také spoustu statečných lidí, kteří nás (myšleno naši civilizaci) z těchto sraček vyvedli. Procházeli jsme nejrůznějšími peripetiemi, při nichž se progrese střídala s regresí a nezřídka kráčely světem ruku v ruce. A stálo to doslova řeky krve na obou stranách konfliktu.
Nicméně naši předkové (ti s "bílým kloboukem") zvítězili a františkové momentálně mohou leda zákeřně škodit, ale zjevného přímého střetu se zastánci pozitivních civilizačních hodnot schopni nejsou. I tohle může být jedna z příčin, proč František blábolí o "bratrech" a teatrálně lituje zločince, kterým se jejich zločin - ilegální imigraci - nepodařilo dokonat, protože zahynuli ve vlnách Středozemního moře.
Tohle ovšem nejsou žádní "bratři", to je "kanonenfutter" sil, které chtějí vrátit Evropu do starých poměrů v době před osvícenstvím, ať už pod praporem "obnoveného" křesťanství, nebo islámu. Opravdu nevím, zda papež František patří k těm křesťanům, kteří raději budou žít pod muslimskou knutou než aby byli spolu s bezvěrci a jinověrci spoluobčany s rovnými právy a povinnostmi, nebo zda má představu, že tuto sílu po rozbití moderní civilizace nějak ukučíruje směrem k jakési rurální křesťanské společnosti. Nicméně obě tyto představy (respektive jednání z nich plynoucí) jsou stejně škodlivé.
Pokud "bratři" chtějí žít v lidských podmínkách, tak nechť se laskavě vrátí zpět do svých zemí, a tam ty lidské podmínky nastolí - nejlépe vybitím všech mullahů, ajatolláhů a imámů a dalších, kteří zcela uměle a záměrně udržují tyto země ve středověké bídě. Následně nebudou mít zásadní problémy s nasměrováním těchto států k civilizaci a prosperitě. Prostě ať tam provedou to, co bylo provedeno v Evropě během několika set let náboženských válek a revolucí.
Jejich výhodou je, že nemusejí tápat po slepých uličkách jako naši předkové, ale mohou využít to, co se osvědčilo (a vynechat to, co se ukázalo být chybné). My jim v tom boji můžeme pochopitelně pomoci - materiálem, logistickou podporou a třeba i oddíly dobrovolníků. Nemůžeme však tento boj vybojovat za ně a předložit jim svobodu a prosperitu na stříbrném / zlatém podnose. To už bylo v historii učiněno a skončilo to "bojem proti zlým kolonizátorům".
Co ale můžeme a musíme udělat my tady a co nejdříve, to je zajištění jejich zázemí, aby z naší strany různí "krasoduchové" nebojovali proti "prolévání krve", bez něhož se takový proces prakticky nikdy neobejde.
Tito krasoduchové, respektive jejich ideoví souputníci, naštěstí neměli reálnou moc na sklonku středověku a počátku novověku, kdy se rozhodovalo o tom, jestli Evropa bude civilizovanou oblastí, nebo pekelným barbaristánem, plně souznějícím s ideály františků. Kdyby tomu bylo jinak, tak by zcela jistě zabránili vzniku civilizovaných poměrů.
Naše civilizace byla vybojována doslova řekami krve, prolitými v boji se silami zla. Rozhodně bychom neměli hodit obětované životy našich předků do odpadové žumpy a nechat přeměnit své okolí zpět na středověký barbaristán, jak to po nás požaduje František.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Dovolil bych si nesouhlasit, Pergille.
OdpovědětVymazatAspoň "ne zcela souhlasit". S tezí, že je třeba bránit svůj majetek a své území veškerou svou silou pochopitelně souhlasím. S tím, že u hostitele musím hrát podle jeho not také. To jsou naprosto elementární pravdy a kdo je neuznává, je blb. I když třeba vzdělaný blb.
Za pomoc v nouzi (nejdříve těm nejbližším a až pak těm vzdálenějším bližním) se sluší pokorně poděkovat a dle možnosti se pak i revanšovat.
Potud pořád souhlas. Problém mám s chápáním víry jako takové. Vzpomeňte Pergille, jak hlavní hrdina Malevilu přesvědčí obyvatele městečka o tom, že jen on je ten správný spasitel. (Chrámové okno a paprsky světla.) Šarlatánství? Víra? Tak nějak to funguje.
Lidé si v hloubi duše uvědomují, že jsou v mnoha případech proti silám přírody naprosto nicotní, bezmocní. A tak si vymyslí nějakého Boha, který je má, pokud budou dodržovat "pravidla moštárny" ochraňovat. Pokud ovšem chce. Ale i to lidi uklidňuje. Vezměte si třeba herce - totálního bezvěrce - který si ale pokaždé na scénu bere svůj talisman. Pokud to neudělá a má při výstupu "okno", přičítá to právě své zapomnětlivosti - tedy tomu, že si nevzal talisman.
Nebo krásný příklad úlohy Boha je ve filmu "Trosečník" o moderním Robinsonovi. (Mezi námi - pro mě kultovní film!) Tam si Tom Hanks vyrobí kamaráda i Boha z volejbalového míče. Nazve ho Willsonem a Willson, s obličejem, nakresleným Hanksovou vlastní krví mu pomáhá přežít - přinejmenším tím, že poslouchá, co mu trosečník Hanks říká. Když mu jednou míč uplave, trosečník Hanks se málem utopí, aby jej získal zpět.
Takový má pro člověka význam Bůh, byť by to byl jen prasklý volejbalový balón.
Máte pravdu, takovéto "berličky" fungují a jejich účinek stojí na nějakém hluboko zadrátovaném bugu (nebo je to "feature"?) lidského hardware. Chování Hankse odpovídá i některým psychologickým a psychiatrickým technikám.
VymazatProti těmto berličkám nelze nic mít s výhradou, že jejich uživatelé budou potenciálně méně spolehliví než ti, kteří se bez nich obejdou. Jinými slovy, abych užil váš příměr: budu-li mít na výběr mezi dvěma herci stejné kvality (vím, jak obtížně definovatelný a subjektivně závislý na hodnotiteli je to pojem), jedním se závislostí na talismanu a druhým bez ní, tak sáhnu raději po tom druhém, protože u něho je menší riziko, že se z něj ztrátou talismanu stane trapně koktající blb.
Námitky naproti tomu lze mít v situaci, kdy někdo nějakou "berličku" univerzalizuje a začne ji užívat jako mocenský nástroj.
Nehledě k tomu, že takový univerzální bůh funkci psychické berličky do značné míry ztrácí (předpokládám, že i ten trosečník měl náboženskou výchovu atd. a je zajímavé a současně i výmluvné, že začal uctívat balón, a ne boha z hodin náboženství).
To potom vede k obrovské frustraci organizovaných věřících, jakou vidíme v těch islámských zemích (a je jednou z příčin spontánní agresivity muslimů).
No, já chápu, že mnohým chybí odvaha k tomu, aby se smířili s tím, že kolem nich jsou síly, které neovládají a které jsou tak silné, že se to až vymyká jakýmkoliv představám. Tahle nestatečnost se projevuje tím, že si pak mnozí najdou nějakou víru v cokoliv, co jim ten život nějak usnadní, jenže ta berlička je slušně řečeno v tom lepším případě k ničemu a mnohdy, což je mnohem častější, dělá z lidí tak akorát pitomce, ovládané sbírkou výstavních padouchů. na druhou stranu, když se s tím člověk smíří a naučí se s tím žít, tak mu to sice přidělá spoustu starostí a obav z blbosti těch druhých kolem, ale zase ho to učiní nezávislejším a svobodným vůči těm padouchům, kteří by si s ním jinak vytírali zadnici.
OdpovědětVymazat