Druhý dech rakouské monarchie.

Pan Drnek je specialistou na alternativní historii. "Žáby v mlíku" pojednávají o alternativě, jak by to dopadlo, kdyby se předmnichovská ČSR bránila hitlerovské agresi (a její vyšlé pokračování "Žába a škorpion" i pokračování očekávané se zabývají alternativní druhou světovou válkou, v níž Německo bojuje proti SSSR po boku demokratických evropských zemí).

"Druhý dech rakouské monarchie" nezapře člena "Koruny české" a příznivce monarchistického uspořádání naší země.

Zatímco ve výše zmíněné sérii dojde k jakési klíčové události (vojáci se vzbouří a dají presidentu Benešovi nůž na krk v podobě "buď bude bránit republiku, nebo dojde k vojenskému puči"), v tomto díle po smrti Františka Josefa I začne jeho nástupce jednat se státnickou rozvahou a přehledem a podaří se mu jednak stmelit monarchii, jednak ji vyvést z války natolik nepostiženou, že nedojde k jejímu rozpadu. Navíc ruští legionáři se pod tlakem domácích událostí zapletou daleko více do vnitřní ruské politiky a stanou se páteří bílých vojsk, která zardousí bolševický stát (včetně záchrany rodiny posledního cara, k níž v reálné historii chybělo několik dnů). Jejich zásluhy i tlak zemí Dohody přinutí císaře Karla legionáře občansky rehabilitovat.
Kniha končí epilogem roku 1938, kdy hitlerovskému Německu čelí nikoli izolované Československo, ale celé Rakousko-Uhersko-Česko-Slavonské soustátí (protože Karel provede narovnání nejen s Čechy, ale i s jižními Slovany) a po neúspěšném tlaku na souseda se hitlerovská moc v Německu hroutí (tak konec konců končí i "Žáby v mlíku" a v dokumentech Norimberského tribunálu, i dalších, jsou doklady o tom, že v případě neúspěchu by nejspíš skutečně v Německu došlo k široce založenému armádnímu protinacistickému převratu, jehož nezdařenou parodií byla "operace Valkýra" v roce 1944).

Jak "alternativní Mnichov", tak i tato alternativní historie druhé poloviny první světové války, jsou pečlivě propracované a troufám si odhadnout, že u lidí neznalých historie by mohla vyvolat podobnou desorientaci jako známá Wellesova inscenace "Války světů". Dala by se klidně využít jako scénář filmu ve stylu Vávrovy trilogie ("Dny zrady", "Sokolovo" a "Osvobození Prahy").

Co je zde ovšem zcela nepravděpodobné, to je chování novopečeného císaře Karla (Karel I jako císař rakouský, Karel III jako král český a Karel IV jako král uherský), pro větší jednoznačnost nazývaného někdy Karlem Posledním. Vyzdvihuji dva momenty, které nedovolily, aby se autorova fikce v reálu uplatnila:

Tím prvním je stav (medicínsko - genetický) samotné habsbursko-lotrinské dynastie, která za několik generací nedokázala dát na trůn jakžtakž schopného jedince. Historikové i odborníci z jiných oborů upozorňují na četné příbuzenské sňatky v rámci dynastie, jejichž výsledkem byl zástup bizarních postaviček, vláčených osudem i šikovnými manipulátory z okolí trůnu. Mimochodem, podvolení se řady habsburských panovníků šíbrům kolem trůnu poněkud eliminuje představu monarchie jakožto držitele nějakých nadčasových hodnot (protože ti šíbrové pracovali pro svůj okamžitý prospěch, stejně jako ti, co diskreditují současnou politiku).

Paradoxem je, že ti nejvíce vyšinutí panovníci této dynastie, psychosociopat Josef II, oligofrenik Ferdinand I Dobrotivý a slaboduchý Karel Poslední byli těmi, na něž je vzpomínáno relativně v dobrém, včetně toho, že první dva (ač neúmyslně) podpořili zrestituování českého národa po rekatolizační genocidě.

Obávám se, že alternativní historie by musela začít už někdy na podzim roku 1886, kdy by se do lůna Marie Josefy Sárské dostal jiný než habsburský genetický materiál, který by mohl dát vzniknout skutečně psychicky kvalitnímu jedinci.

Karel Poslední je postava zcela jistě spíše sympatická, nicméně stál před úkolem, který nemohl vzhledem ke své osobnosti zvládnout. Jeho nespornou zásluhou je pokojný rozchod monarchie, bez krveprolití, jaké doprovázelo pád monarchie nejen v Rusku, ale i sousedním Německu. Osobně by mi, přiznám se, nevadilo, kdyby politikové První republiky nalezli dostatek velkorysosti a v době jeho nuzování ve vyhnanství mu poskytli nějakou apanáž, odpovídající tomu, že republice jeho aktivity v závěru existence monarchie zachránily jak velké množství životů, tak i značné materiální a kulturní hodnoty (i velmi slušná doživotní apanáž by byla jen zlomkem procenta jejich ekvivalentu).

Druhý problém spočívá v tom, že v prostředí habsburské velkorodiny by kvalitní jedinec neměl šanci na uplatnění. Byl by cíleně zlikvidován jako Napoleonův syn nebo (rovněž habsburský ansámbl intelektuálně převyšující) korunní princ Rudolf. Musel by tedy od malička předstírat přinejmenším debilitu, asi jako Clau-Clau-Claudius ve známém seriálu z dějin Řima, a potom rychle všechny šokovat a zaskočit.

Poslední námitka, kterou lze proti uvedenému dílu uplatnit, patří k autorem na mnoha místech zmiňované a prosazované koncepci "legitimity". Problém zde spatřuji v tom, že vláda Habsburského a posléze Habsbursko-Lotrinského rodu byla v českých zemích po roce 1618 legitimní asi stejně, jako vláda "Třetí říše" nad "Protektorátem Böhmen und Mähren", tj. s legitimitou prakticky nulovou. Habsburkové si po potlačení povstání na počátku Třicetileté války v zemích koruny České počínali prakticky jen jako drancující dobyvatelé, potlačující jak českou státnost "obnovené zřízení zemské", tak i provádějící cílenou genocidu českého národa. Demonstrují to i snadno oželené ztráty korunních zemí - Lužice, Slezska a Kladska.

Jejich vláda byla v mnoha svých důsledcích (protože trvala déle) horší, než ta šestiletá nacistická. Určitá podpora sociálních jevů, které přerostly v to, co nazýváme Národním obrozením, byla naprosto nezamýšleným důsledkem snah o modernizaci země a kompenzaci ztrát průmyslového Slezska a Kladska. Od určité fáze (jejíž nástup Habsburkové díky své panovnické nekompetenci prošvihli) se uvedený proces zastavit nedal. I když obhájci monarchie manipulují např. s příspěvkem Františka Josefa I na výstavbu Národního divadla, nemůžeme pominout, že na druhé straně došlo k cílenému zakrytí skutečných příčin požáru (paliči byli němečtí nacionalisté), včetně úmyslné likvidace nevinných obětí, stavebních dělníků (viz Ivanov: "Požár národního divadla"). V Rakousko-Uhersku nikdy nedošlo ani k řádnému jazykovému narovnání, ani k nastolení náboženské svobody. Oboje si vynutil až revoluční proces, který monarchii zlikvidoval.

Stejně tak Drnek dle mého soudu zhola zbytečně a nesmyslně operuje jakousi morálkou a morální nadřazeností, které mají plynout z křesťanské víry, šířené násilím habsburskou mocí. Problém spočívá v tom, že žádná pozitivní morálka nemůže být založena na lži a podvodu a křesťanství obecně a římskokatolické zvlášť není ničím jiným, než násilím šířenou a násilím udržovanou zjevně lživou ideologií. Jakmile pomine či pominul tlak, který nutí podstatnou část populace předstírat tuto náboženskou víru, dojde velice rychle k jejímu rozpadu a odpadnutí většiny "věřících". Toto se stalo u nás v souvislosti s morálním vyhnitím a následným rozpadem Rakouska - Uherska, zatímco řada dalších evropských zemí podobným procesem prošla až o generaci později, po druhé světové válce, v níž se křesťané (a opět zejména katolíci) zdiskreditovali kolaborací s nacisty a fašisty (od podpory jejich nástupu k moci, až po organizaci útěku řady válečných zločinců s krví desítek až tisíců nevinných obětí na rukou).

Ano, je jasné, že po odvržení jedné vládnoucí ideologie dochází k určitému tápání, ale to není naprosto žádným důkazem toho, že by ta za/od-vržená ideologie byla správná, nebo dokonce nositelkou nějakých pozitivních hodnot.