středa 5. ledna 2011

Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (5/7)

Chaos vyvolaný požadavky pacienta

Je zcela správné, pokud pacient nějakým způsobem participuje na svém léčení, v rámci svých možností se zajímá o svou chorobu, možné léčebné postupy apod. Pokud by to nedělal, připomínal by cestujícího, který nasedl to taxíku a vše, včetně cíle cesty, "nechal na profesinálech". Na druhé straně jsou jisté meze, např. u toho taxíku nebude asi akceptovatelný průjezd zákazem vjezdu nebo jednosměrkou v protisměru. A cestující, který by se něčeho podobného dožadoval, nebo si to dokonce vynucoval, by se mohl oprávněně se zlou potázat.
Naprosto stejné je to i v případě oné zmíněné participace pacienta. Existují zcela jasné hranice (které jsou obecně vytyčeny pojmem "léčba lege artis"), které dost dobře nelze překročit, protože za nimi čeká nikoli policista s portmonkou na vybírání pokut, ale soudy a různé následné nepříjemné komise, které lékaři kromě "normálního" trestu mohou omezit nebo i zcela zakázat vykonávat jeho povolání.
Ještě v popularizující knize profesora Jerzy Sawicki "Tajemství paragrafů" je uvedeno zcela striktně, že pokud se pacient dožaduje lékařského postupu non lege artis a postup lege artis odmítá, je lékař oprávněn (ba dokonce povinen) sbalit fidlátka a dál se o něj nestarat. A je to dokumentováno více příklady rozhodnutí soudů, jak kontinentálních, tak i anglosaských.
Kniha vyšla na přelomu 60. a 70. let, a od té doby ovšem zabušila na dveře našeho zdravotnictví zlá sudička zvaná "politická korektnost". Lékař se nyní ocitá ve dvojím ohni, kdy na jedné straně pořád ještě nikdo nezrušil paragrafy, které ho obecně zavazují k léčbě lege artis a vyhrožují sankcemi za její nedodržení; na druhé straně je stále větší tlak na "citlivost" vůči nejrůznějším předsudkům pacientů. A současně působení různých aktivistických organizací, stavějících se za "právo" pacientů být ošetřen v rozporu s poznatky medicíny a případně i platnými právními normami. Nejde jen o "klasické" jehovisty s jejich transfúzemi krve (poněkud připomínající vodníky ze známého filmu). V současné době se jedná především o muslimy, kteří např. odmítají desinfekci (protože je tam alkohol), odmítají vyšetření pacientky lékařem, mohou odmítat i některé léky apod. V některých nemocnicích projevilo vedení "vstřícnost" vůči takovýmto požadavkům pacientů a stanovilo různé "etické kodexy" pro práci s nimi. Je ovšem nutno říct, že ředitelská vyhláška, "etický kodex" nebo cokoli jiného místního jakožto akt nižší právní síly, nijak nevyvyňuje lékaře z průšvihu, pokud v souladu s ní něco zanedbá. Uvedené normy přispívají pouze k dalšímu chaosu na tomto poli.
Navíc, pochopitelně, lékař nemůže znát rodinné poměry pacienta a tudíž i vědět, zda všichni okolo jsou náboženští fanatici, kteří raději oželí pacienta, hlavně když jejich předsudky zůstanou neposkvrněny kontaktem s realitou, nebo zda se tam naopak vyskytnou lidé fanatismem nezasažení, kteří se budou ohrazovat proti non lege artis postupu (modelový příklad: islámská konvertitka a její neméně fanatický manžel versus její normální rodiče).
Zde lze vyslovit jediný požadavek, aby totiž uvedená problematika byla jasně a jednoznačně definována zákonem (ono tam v reálu moc možností není, zákon by je tedy mohl vyjmenovat a vyřešit všechny) a zákonem bylo jasně stanoveno, zda a ve kterých situacích se lékař z důvodu "citlivosti" může od předepsaných postupů odchýlit. Za důležité také považuji, aby takováto norma byla formulována ryze obecně, bez jmenování nějaké konkrétní pověry. Jinak bychom rychle sklouzli k nerovnosti pacientů (a tedy i občanů) před zákonem, tedy ke stavu někdy před nástupem osvícenských idejí v 18. století.
Za sebe mohu uvést, že mám k uvedené problematice ambivalentní postoj, protože na jedné straně se mi příčí ubezdušit pacienta jen kvůli nějaké nesmyslné pověře, na straně druhé jsem si vědom skutečnosti, že ubezdušení takovéhoto pacienta pozitivně ovlivní genofond zbylé populace (protože náboženský fanatismus je alespoň zčásti geneticky podmíněný).

Podobným problémem jsou i "odpírači očkování".
Očkování "bojuje" se zásadním problémem naprosté většiny preventivních aktivit: Běžný uživatel nevidí alternativu jeho neprovedení. Zatímco v případě léčby je to jasné:

- kdyby nám nevyřízli nádor, tak bychom nejspíš zemřeli
- kdyby nám nedali zlomenou končetinu do sádry, tak by to bolelo přinejmenším tak, jak to bolelo, než jsme se na sádrovnu dostali
- kdyby nám nevyléčili infekci, tak by nás udolala

V případě očkování, protože za sebou vyspělé země mají obrovský kus práce s potlačováním infekcí všeho druhu, vymizely z paměti obyvatel drastické zážitky generace jejich prarodičů a praprarodičů, kdy epidemie dětské obrny mrzačily a zabíjely a po epidemii třeba černého kašle nebo záškrtu nestačili na hřbitovech kopat hroby. Své sehrává i sobecky pojatý fakt, že život uprostřed proočkované populace chrání (např. ne u záškrtu) i ty, kteří očkování nepodstoupili.

Žádné komentáře:

Okomentovat