pátek 31. prosince 2010

Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (1/7)

Předneseno na Fenixconu v prosinci 2010


Dějiny medicíny jsou dějinami překonávání chaosu, zpravidla za cenu nastolení chaosu nového. Tento chaos se projevuje prolínáním a výměnami léčebných a diagnostických postupů a silnou poplatností medicíny sociálním vztahům. Prognózu přitom můžeme stanovit takovou, že chaos a pnutí budou pokračovat a v některých případech může dojít i k rozštěpení medicíny na znepřátelené a vzájemně se potírající obory (jak k tomu byl náběh už několikrát v minulosti).

Úvod

Můžeme si rovnou říci, že medicína je a vždy byla do určité míry chaotická, protože velice obtížně hledala logické souvislosti příčin a následků, umožňujících zavést do existujících poznatků nějaký systém. Z tohoto důvodu jsou dějiny medicíny dějinami překonávání chaosu v poznatcích a koncepcích (ovšem s tím, že je zpravidla starý chaos nahrazován novým).
Uvedený jev má vcelku jasné a známé příčiny: Dílčích znalostí je jednoduše příliš mnoho, navíc jsou strukturovány do mnoha úrovní a neporozumění jedné z nich se přenáší do úrovní dalších. Vcelku známý případ jsou vitamíny. Rozumíme tomu, co dělají na molekulární a buněčné úrovni, ale z uvedených jevů nelze vydedukovat všechny známé a popsané příznaky hypovitaminóz a avitaminóz na úrovni celého organismu.
Chaos do celé problematiky vnášejí i různé sociální vztahy.
Zmatky a chaos rozkvétají do květenství přímo tropické nádhery při jakémkoli zavádění nových léčebných postupů a metod. Prakticky nikdy v dějinách medicíny nedocházelo k přirozenému pozitivnímu pokroku a řada postupů a metod, bez nichž si moderní medicínu nedokážeme vůbec představit, byla medicíně více-méně vnucena zvenčí.


Léčebné postupy

Už jsem se zmiňoval, že řada léčebných postupů byla medicíně, tedy oficiálním léčitelům různými mechanismy vnucena zvenčí, často proti velice silné opozici, v některých případech trvající až do vymření oponující generace lékařů.
Už známá Hippokratova přísaha obsahuje mj. slib adepta lékařského povolání, že nebude provádět "řez na močový měchýř", který v té době prováděli ranhojiči. Uvedená koncepce vedla ke dvojkolejnosti medicíny, která byla fakticky překonána až někdy na přelomu 19. a 20. století. Ještě dr. Mortimer, rodinný lékař šlechtického rodu Baskervillů nebyl plnohodnotný doktor, ale "jenom" chirurg.
Ještě na přelomu 18. a 19. století bylo nepřípustné, aby lékař vedl porod.
A pokud se děl nějaký pokrok v léčitelství, tak se paradoxně odehrával spíše v oblasti ranhojičů (z nichž se posléze konstituovali chirurgové), než v medicíně jako takové; přinejmenším do vystoupení Paracelsa se opakovaly starověké "zažité" postupy, které byly inovovány nanejvýš v souvislosti s nedostupností starověké MATERIA MEDICA.
Ranhojiči běžně používali antisepse již v dobách, kdy se o něčem podobném klasické medicíně ani nesnilo. Běžné bylo namáčení pahýlu amputované končetiny do vroucího oleje nebo dehtu, které kromě zablokování infekce též mechanicky krylo ránu a uzavřelo krvácející cévy. Je otázka, nakolik se na podobných postupech podílely jiné profesní znalosti, protože ranhojičem se mohl stát v řadě evropských států i kat po úspěšném provedení určitého počtu poprav. Je docela možné, že některý z nich si všiml, že u penězokazů, kteří byli zpravidla pomalu spouštěni do kotle s vroucím olejem, nedochází ke krvácení (a když, tak bagatelnímu, nenarušujícímu průběh popravy předčasným úmrtím odsouzeného), a to ani když odpadává maso od kostí a i celé kusy končetin v kotnících, kolenou, zápěstích a loktech - a uvedenou zkušenost promítl do své vedlejší profese.
Když se antisepsi pokoušel zavádět Semmelweis, tak neuspěl a byl reakcí dalších lékařů dohnán k šílenství; uvedený příběh je velice dobře známý.
Antisepsi pak úspěšně zavedl o něco později Lister, který využil svých zkušeností z prosazení se módním chirurgem, a i z antiseptické operace udělal show, po účasti na níž běžný lid toužil asi stejně, jako vysoké procento dnešní populace po možnosti proběhnout se po jevišti spolu se svou oblíbenou hvězdou ze showbyznisu.
Uvedené příběhy jsou velice dobře známé a mnohokrát beletristicky nebo dramaticky zpracované.
Stejně tak jsou známy problémy L. Pasteura, který první prokázal možnost způsobování některých nemocí mikroorganismy. Do konce jeho života, když už se úspěšně očkovalo a zaváděly se do praxe mnohé další postupy, vycházející z mikrobiologických poznatků, proti němu existovala silná opozice z řad lékařů.
Medicína ovšem musela objevit i skutečnost, že nadměrné používání desinfekce a dalších antimikrobiálních prostředků představuje přinejmenším podobné ohrožení, jako působení mikrobů nežádoucích:

- Už Flemming, pozdější objevitel penicilinu, prokázal v době první světové války, že rány vymyté desinfekčním roztokem, se mohou hojit hůř, než rány takto neošetřené. Důvodem je usmrcení tkání příliš razantním desinfekčním prostředkem a vytvoření živné půdy pro mikroby právě z této mrtvé tkáně.
- Po objevu širokospektrých antibiotik se objevil termín "superinfekce", tedy velmi dramaticky probíhající infekce ne zcela běžným mikrobem, kterému antibiotika uvolnila cestu potlačením běžné tělesné mikroflóry.
- Stále širší podporu získává teorie, že příčinou dramatického nárůstu alergií u současných populací ve vyspělých zemích je prakticky stoprocentní likvidace parazitů, proti nimž za normální okolností bojují eosinofilní leukocyty a protilátky typu IgE, které se spolu s dalšími složkami imunity podílejí na patologii alergií. (Parazité patří do "širšího okolí" mikrobů a mikrobiologie.)

Žádné komentáře:

Okomentovat